Rex Stout, americký autor detektivek (mně nijak zvlášť sympatický), popisuje v jedné své knize, jak jeho hrdina, soukromý detektiv Nero Wolfe (ten už mi není ani trochu sympatický, tedy) pozve všechny podezřelé i všechny oficiální vyšetřovatele případu do svého bytu v centru New York City; všichni pozvaní přišli, protože nevěděli, co Nero Wolfe ví, a nemohli si dovolit postavit se odmítnutím pozvání do nepříznivého světla, ale Wolfe nevěděl (ještě) nic, těžil jen z jejich vzájemné konfrontace a jinak „vařil z vody“ (jak hezky napsal český překladatel románu).
Tak trochu mi to připomnělo, když francouzský prezident Emmanuel Macron pozval do Prahy všechny státy Evropy a blízkého okolí, členské země Evropské unie, i ty, které, jako Norsko a Švýcarsko, členy být nechtějí, jakož i ty, které, v případě Turecka již desítky let, o členství v EU usilují, včetně Severní Makedonie, jejíž přijetí právě Francie svým vetem znemožnila. A pojmenoval to Evropské politické společenství. Nikdo si nemohl dovolit nepřijet. Jen katarského emíra, který byl zrovna v Praze a chtěl se rovněž zúčastnit, ke stolu nepřizvali. A ovšem mezi pozvanými nebyla Ruská federace a její satelit Bělorusko; Evropa bez Ruska a Běloruska, to je smutná skutečnost, ale představa ruského prezidenta uprostřed ostatních evropských prezidentů a premiérů by byla zcela absurdní – a je dobře, že si to rozhodující evropští státníci stále ještě uvědomují... Jak dlouho ještě? Pořád si kladu otázku, zda někdy – a kdy – si Evropa na hrůzy na Ukrajině, a to i na nálezy stále nových hromadných hrobů s těly zabitých civilistů, prostě zvykne a začne je brát jako jakýsi svého druhu přírodní jev... 
Pro někoho z prezidentů a premiérů menších zemí bylo pražské setkání vítanou příležitostí, jak se uvidět s politiky první evropské ligy, k nimž by se ne že by dostat nemohli, ale bylo by to pro ně jinak obtížnější. Někdo, jako turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan sice přijel a jednal, ale dával docela nepokrytě najevo, jak ho pozvání otravuje a jen tak mimochodem, snad aby si zchladil žáhu, slovně napadl svého řeckého souseda.
Je třeba spolu mluvit, říkalo se. Jednání jsou – snad – vždycky ku prospěchu. Francouzský prezident a britská premiérka si po předcházející sérii nezdvořilostí vyměnili sérii zdvořilostí. Ovšem zda právě pražské Evropské politické společenství sblížilo Arménii a Ázerbájdžán či Srbsko a Kosovo, teprve uvidíme (či spíše neuvidíme).
Myšlenka podobného spolku, jako je zbrusu nové Evropské politické společenství, ovšem není v pařížské diplomacii nic nového. Už François Mitterrand, francouzský prezident v letech 1981–1995, se pokusil po pádu komunistických režimů ve východní Evropě vytvořit jakousi strukturu, která by uchlácholila nové zájemce o členství v Evropské unii, jejichž přijetí si Francie nepřála, a také držela Ameriku dál od Evropy.
Jakkoli to Emmanuel Macron vehementně popírá, právě o to mu svoláním pražského mítinku jde.