Francouzský filozof Pierre Teilhard de Chardin napsal, bylo to ovšem už před desítkami let, že svět získá ten, kdo mu nabídne větší naději. Naděje ovšem, a to ukazují myslím celé moderní dějiny, může být pravá i falešná – čili iluze. Falešné naděje, „naděje“ od ďábla, a to myslím také ukázaly celé moderní dějiny, dovede být leckdy, i když jen na krátko, silnější než pravá naděje jako božská ctnost. Platí to ve velkém i v malém.
Jenže jsme dospěli, alespoň v naší, bohaté části světa, do jiného bodu. Dnes platí, že svět získává ten, komu se podaří účinněji jej postrašit. Ve velkém i malém.
Abych se dostal k tomu, kam mířím: Miloš Zeman vyhrál první i druhé prezidentské volby tím, že ve druhém kole vždy našel účinného strašáka. Před deseti lety to byl proti Karlu Schwarzenbergovi (který hovoří se silným německým přízvukem) nasazený bubák strachu ze sudetských Němců a vymyšlená hrozba navracení jejich majetku – „Já vlastně Zemana nesnáším, ale musím ho volit, protože jinak bych přišel o dům…“
A před pěti lety se Miloši Zemanovi podařilo vykreslit Jiřího Drahoše jako toho, kdo vítá cizí, hlavně islámské, imigranty, kteří nám vezmou naši zemi – skutečně děsivá představa, vždyť „tahle zem je naše“, jak hlásaly billboardy vylepené od Aše po Hrčavu…
Dobře poučený Andrej Babiš také hledá vhodné strašidlo. Jenže je ve větší tísni než byl svého času Zeman. Strach návratu komunistů je k ničemu, jednak sám Babiš byl dvakrát déle členem KSČ než Petr Pavel, jednak pro nemálo Babišových voličů starší generace je vzpomínka na dobu komunistické diktatury něco jako vzpomínka na ztracený ráj…
Andrej Babiš a jeho tým se rozhodli pro strach z války. Samo o sobě je to méně šťastné: Sudeťák v kožených kalhotách je konkrétní představa, stejně tak jako muslim s nožem v zubech. Ale válka? Obrázky vybombardovaných ukrajinských měst jsou sice na nejvyšší míru děsné, ale nikdo si neumí představit, že by ruské rakety v klidu přeletěly Polsko a Bělorusko a dopadly na Prahu nebo, co já vím, na Kardašovu Řečici. (A kladný protiklad? Mírový summit na pražském Hradě, jak nám jej Andrej Babiš ohlásil, kam se sjedou právě na jeho pozvání všechny zainteresované strany konfliktu, jako by byl, kdyby nešlo o tak vážnou věc, spíš z dílny Felixe Holzmanna než reálně uvažujícího politika.)
NEZAVLEČU ZEMI DO VÁLKY. NEJSEM VOJÁK, JSEM DIPLOMAT. PREZIDENT ANDREJ BABIŠ, řvou billboardy u silnic. Už samo sebeoznačení jako „diplomata“ je komické, nepovažujeme-li za diplomacii obchod s fosfáty nebo nákup vlastních nemovitostí v jižní Francii. Logické by bylo JSEM POLITIK – jenže Andrej Babiš, ani po desítkách let v politice, jak známo, není politik… Když se ministryně obrany Jana Černochová zastala mužů a žen nasazujících za naši zemi životy v uniformách, Babiš připustil, že mělo být řečeno NEJSEM GENERÁL… Trapné. A naprosto přesný a pravdivý je komentář Petra Pavla, když říká, že války vyvolávají politici, a ne vojáci.
Třeba si vymyslí ještě dalšího, má na to pořád skoro dva týdny, ale zatím má Andrej Babiš s výrobou strašáka spíš smůlu.