Francouzský prezident Emmanuel Macron sklidil nesouhlas (a v Nizozemsku dokonce demonstrace) jako reakci na své výroky pronesené po několikadenní návštěvě u čínského prezidenta Si – shrnu-li je svými slovy, znějí asi takto: pokud Čína přepadne a obsadí Tchaj-wan, co je nám do toho? A pokud USA budou napadený Tchaj-wan bránit, nás se to netýká. Přičemž tato slova pronesl tak, jako by byl hlavou nejen Francie, ale celé Evropské unie. Následovala celá série nezvykle ostrých protiamerických výroků, Macron mluvil o „strategické autonomii“ Evropy (rozuměj: řízené Francií), která by se stala „třetí supervelmocí“ (po USA a právě Číně) a musí se vymanit z „ekonomického područí dolaru“. „Paradoxem je, že věříme, že jsme jen nohsledy USA,“ řekl. Pro uši Komunistické strany Číny nemohla zaznít krásnější hudba.
V Evropě vzbudila snaha vrazit právě v této době klín mezi USA a Evropu udivený nesouhlas, ne tak ve Francii. Naopak: Francouzi rádi poslouchají podobné výroky a schvalují i kroky, které by vedly takovýmto směrem. Francie je země, která se dodnes nevzdala svého snu, své iluze o tom, že je globální velmocí. Udržuje a oprašuje si poslední střípky své někdejší obrovské koloniální říše, od nejlidnatějšího Reunionu (816 tisíc obyvatel) a plochou největší Guyany (282 tisíc) a Francouzskou Polynésii (s 278 tisíci obyvatel) či Novou Kaledonii u australských břehů (271 tisíc obyvatel) po mališčké ostrůvky jako Wallis a Futuna v jižním Pacifiku (15 tisíc obyvatel) či Saint Pierre a Miquelon u New Foundlandu (6 tisíc obyvatel), ostrov Crozet při Antarktidě (18 stálých obyvatel), jakož i ostrov Kerguelen (130 stálých obyvatel) v jižním Atlantiku (na ten si možná vzpomenou ctitelé francouzské filmové komedie, protože možnost přeložení na tento ostrov je noční můrou protagonistů v sérii o četnících).
Mít rentu, nemuset chodit do práce – a to je ve Francii historicky velká kulturní hodnota; rentiérů je málo, ale na důchod se (skoro) každý Francouz těší a chce se ho dožít ve zdraví.
Skutečnost je taková, že demokraticky zvolený prezident je podle francouzské ústavy víc než demokraticky zvolený parlament. Celá Evropa stárne – a stárne i Francie. Důchodová reforma, kterou Emmanuel Macron přes obrovské protesty občanů prosadil tak, že obešel parlament, je ve srovnání s jinými evropskými zeměmi až neuvěřitelně mírná, většina Evropanů by byla ráda, kdyby měla takové podmínky, proti jakým se Francouzi bouří – a to i po jejím přijetí.
Macronova protiamerická písnička je určena pro francouzské posluchačstvo, je to snaha odpoutat pozornost, je to Macronovo „vrtěti psem“.Francouzský prezident Emmanuel Macron sklidil nesouhlas (a v Nizozemsku dokonce demonstrace) jako reakci na své výroky pronesené po několikadenní návštěvě u čínského prezidenta Si – shrnu-li je svými slovy, znějí asi takto: pokud Čína přepadne a obsadí Tchaj-wan, co je nám do toho? A pokud USA budou napadený Tchaj-wan bránit, nás se to netýká. Přičemž tato slova pronesl tak, jako by byl hlavou nejen Francie, ale celé Evropské unie. Následovala celá série nezvykle ostrých protiamerických výroků, Macron mluvil o „strategické autonomii“ Evropy (rozuměj: řízené Francií), která by se stala „třetí supervelmocí“ (po USA a právě Číně) a musí se vymanit z „ekonomického područí dolaru“. „Paradoxem je, že věříme, že jsme jen nohsledy USA,“ řekl. Pro uši Komunistické strany Číny nemohla zaznít krásnější hudba.
V Evropě vzbudila snaha vrazit právě v této době klín mezi USA a Evropu udivený nesouhlas, ne tak ve Francii. Naopak: Francouzi rádi poslouchají podobné výroky a schvalují i kroky, které by vedly takovýmto směrem. Francie je země, která se dodnes nevzdala svého snu, své iluze o tom, že je globální velmocí. Udržuje a oprašuje si poslední střípky své někdejší obrovské koloniální říše, od nejlidnatějšího Reunionu (816 tisíc obyvatel) a plochou největší Guyany (282 tisíc) a Francouzskou Polynésii (s 278 tisíci obyvatel) či Novou Kaledonii u australských břehů (271 tisíc obyvatel) po mališčké ostrůvky jako Wallis a Futuna v jižním Pacifiku (15 tisíc obyvatel) či Saint Pierre a Miquelon u New Foundlandu (6 tisíc obyvatel), ostrov Crozet při Antarktidě (18 stálých obyvatel), jakož i ostrov Kerguelen (130 stálých obyvatel) v jižním Atlantiku (na ten si možná vzpomenou ctitelé francouzské filmové komedie, protože možnost přeložení na tento ostrov je noční můrou protagonistů v sérii o četnících).
Mít rentu, nemuset chodit do práce – a to je ve Francii historicky velká kulturní hodnota; rentiérů je málo, ale na důchod se (skoro) každý Francouz těší a chce se ho dožít ve zdraví.
Skutečnost je taková, že demokraticky zvolený prezident je podle francouzské ústavy víc než demokraticky zvolený parlament. Celá Evropa stárne – a stárne i Francie. Důchodová reforma, kterou Emmanuel Macron přes obrovské protesty občanů prosadil tak, že obešel parlament, je ve srovnání s jinými evropskými zeměmi až neuvěřitelně mírná, většina Evropanů by byla ráda, kdyby měla takové podmínky, proti jakým se Francouzi bouří – a to i po jejím přijetí.
Macronova protiamerická písnička je určena pro francouzské posluchačstvo, je to snaha odpoutat pozornost, je to Macronovo „vrtěti psem“.