Čím otřesnější věci se tam dějí, tím se míň o nich mluví. To platí i o protržené přehradní hrázi. Konflikt na Ukrajině se přesouvá někam do blízkosti konfliktů v Republice Sierra Leone, zvěrstva se začínají podobat zvěrstvům v Darfuru – kdesi jinde, kdesi daleko, s námi to nesouvisí, nás se to netýká, ovlivnit to nemůžeme, může nám být těch lidí líto, ale nic se s tím nedá dělat. Ostatně kdoví, jestli si za to nemůžou sami...
Ale loni v únoru se nás to dotýkalo. Česko bylo plné emocí soucítění a obětavosti. V pomoci uprchlíkům jsme, vláda, neziskové organizace i my, prostí občané, odvedli obrovské množství práce a dobrých skutků. To postupně mizelo a propaganda pracující s jinou emocí, než je soucit, s nepřejícností, postupně získávala půdu. A hlavně: Ukrajinci se nezachovali, jak nám to napovídala naše zkušenost s reakcí na agresi obrovského cizího státu. Hlasitě protestovat, dokud to agresor dovolí, potom se stáhnout, sklapnout a jenom nadávat doma či v kroužku nejbližších v restauracích.
Představa, že by se proti agresi mohl napadený postavit se zbraní v ruce, že by mohl bojovat a přesile nepodlehnout, je mimo náš obzor, naši zkušenost i představivost. Ukrajina se od nás stále víc vzdaluje.