Glosy a komentáře

Co už teď, ve druhé vlně pandemie čínského viru, víme, co jsme na jaře nevěděli? Víme, že současná pandemie není srovnatelná s epidemiemi, jaké známe z dějepisu, z literatury nebo ze života světců; mladí dobrovolníci dnes neumírají, jako zahynul básník Bedřich Bridel při morové ráně roku 1680...

Myslím, že zarecitovat zpaměti jména všech ministrů a ministryň medicínského resortu a porovnat jejich výkony by nedokázal nikdo; nikdo, komě Andreje Babiše. Roman Prymula je už 19. (slovy: devatenáctý) český ministr zdravotnictví od obnovy demokratického způsobu vládnutí. Jeho předchůdce vládl resortu necelé tři roky jako druhý nejdéle vydrživší na této horké židli… (Jaká to nestabilita oproti časům komunismu, kdy takový Josef Plojhar byl ministrem zdravotnictví děj se co děj a bez přestávky dvacet let!)

Slovo kurzarbeit se v Česku vžilo; působí však stále jako něco nového, nečekaného. Přitom v Německu, v zemi svého původu, to žádná novinka není; kurzarbeit tam byl poprvé zaveden ještě za časů císařství, před více než sto lety. Princip je právě tak jednoduchý, jako prozrazující určitou velkorysost a schopnost originálního myšlení. Zaměstnavatel v čase krize nepropustí zaměstnance, pro které teď nemá práci, ale nechce o ně přijít pro budoucnost, a stát zaplatí zaměstnanci za tu část úvazku, po kterou nepracuje...

Soudný člověk se samozřejmě snaží chránit si v čase epidemie své zdraví, i když vidí, že onemocnění není v naprosté většině případů smrtelné a mnoho nakažených je dokonce zcela bez příznaků. Ale proč riskovat zbytečně jakoukoli nemoc – a možná vážné komplikace? A proč vystavovat riziku, i když třeba jen malému, své spolubližní? A tak člověk respektuje nařízení omezující jeho shromažďovací právo a stokrát za den si sundává a zase nasazuje přes obličej ten hadr na gumičce, když nosit ho pořád je dost nepříjemné...