1.

Centrem Londýna včera (2. července 2016) prošly desítky tisíc lidí, kteří protestovali – proti čemu? Proti demokracii. Britský lid rozhodl, konalo se referendum k závažné a zásadní otázce – a ti, kteří v referendu prohráli, se odmítají s výsledkem smířit: připomínají, že ústavněprávně není referendum závazné a žádají parlament, aby rozhodl v rozporu s jeho výsledkem; výsledek referenda samozřejmě závazný je, protože vyjadřuje vůli většiny Britů a bylo by přímou a rychlou cestou do pekel, pokud by demokraticky zvolení poslanci rozhodli podle vůle menšiny a proti vůli většiny: to by byl přímý a otevřený konec demokracie ve Velké Británii. Jak dlouho po takovém rozhodnutí demokraticky zvoleného parlamentu by trvalo, než by někdo podle stejné logiky zrušil i sám demokraticky zvolený parlament?
Naštěstí vládnoucí Konzervativci se k ničemu takovému nechystají; ministryně vnitra a kandidátka na premiérku Theresa May to řekla jasně: „Brexit is brexit.“ (Ta dáma, mimochodem řečeno, je mi tak sympatická, že mám až strach z nějakého budoucího strašného zklamání...)
Demonstranti dále požadovali nové referendum – proč nové referendum? V tom vidím vliv šílené negativní praxe Evropské unie, kdy probruselské vlády v různých zemích (v Británii se tak naštěstí nikdy nestalo) prostě neuznávaly výsledky referend, pokud se jim nelíbily, a různými legislativními machinacemi je obcházely a rozhodovaly opačně. Přičemž vyhlašování nových referend, když už obyvatelstvo jednou rozhodlo, ale pak bylo vystaveno důkladnější mediální masáži, patřilo k jejich repertoáru...
Mediální masáž ze strany probruselských sil jede i teď na plný plyn. Doslýcháme se, že lidé, kteří hlasovali pro odchod, toho prý nyní litují – nevím, možná, že svého rozhodnutí lituje i někdo, kdo hlasoval pro setrvání, toto přece není argument; doslýcháme se, že referendum je třeba opakovat, protože stoupenci brexitu použili nepravdivé argumenty: stoupenci setrvání měli možnost vyvrátit, co považovali za nepravdivé, v čase před hlasováním.
A měla by být vypracována skutečně nezávislá studie, která by ukázala, kdo používal více demagogické argumenty, zda stoupenci, či odpůrci brexitu: domnívám se, že palmu vítězství by v takovém zkoumání získali ti probruselští. A výrok premiéra Camerona, že vystoupení Británie z EU by zvýšilo riziko vypuknutí třetí světové války, by měl obdržet zvláštní cenu poroty...

2.

Referendum je výjimečná metoda demokracie a nemělo by být vyhlašováno frivolně, lehkomyslně. Proto nemám pražádnou radost z výroků Miloše Zemana, toho času prezidenta státu, kde žiji, o tom, že on sám by byl pro vyhlášení referenda o vystoupení Česka z EU a NATO, i když by v něm agitoval a hlasoval proti...
Vypsání takového referenda by mělo smysl, pokud by v tomto směru existovala v české společnosti silná a zřetelná poptávka: žádná taková poptávka ovšem není.
Pravdu má Miroslav Kalousek, když říká, že Zeman představuje pro Českou republiku bezpečnostní riziko: povšimněme si, jak dovedně a zcela v zájmu Kremlu Zeman zneužil současné diskuse o referendech v EU, aby k zpochybňované Evropské unii nenápadně připojil i NATO, o kterém nikdo v tuto chvíli nediskutuje...

3.
Většinu svého dosavadního života jsem prožil v totalitní diktatuře a vím, jak špatný je to systém. Na jakékoliv zpochybňování, oslabování, obcházení, relativizování demokracie jsem proto velmi citlivý. Lidé možná někdy rozhodnou špatně, ale jen oni mají právo rozhodnout. Suverénem je lid a nemůže jím být nikdo jiný.
Děsí mě proto, když slyším, a toto sloveso se užívá v médiích po celé EU, že po brexitu „hrozí“ referenda v dalších státech: budeme za chvíli říkat, že „hrozí“ parlamentní volby? Anebo nakonec ponecháme svobodné hlasování jen v Eurovision Contest a podobných soutěžích – a bude to jako za bolševika, kdy jsme si mohli svobodně, z mnoha kandidátů zvolit Zlatého slavíka, ale ne poslance anebo obecní představitele?