Cosi takhle zastaralého! Vojenský převrat! Dokonce v Evropě – tedy ve státě, jenž je zčásti v Evropě, bráno geograficky i politicky.

Celý svět se postavil proti tureckým vojákům, kteří se pokusili svrhnout prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, všichni politici, kteří se vyjádřili k pátečnímu a sobotnímu (15. a 16. července 12016) dění v Turecku, uvítali krach puče; jistě: nikdo si dnes nemůže dovolit uvítat násilný vojenský převrat.

Já si však jako komentátor malého & zcela nezávislého média žádná politická omezení ukládat nemusím a mohu se otevřeně přiznat, že v tomto případě jsem přál pučistům.

Demokracie je zásadní – a křehká! – hodnota politického života, avšak není to žádná posvátná kráva. Výkon veřejné moci má jistě patřit tomu, kdo zvítězí ve spravedlivých a svobodných volbách, o tom nesmí být pochyb a vůle lidu je nejvyšší zákon, i tehdy, když se lid mýlí – avšak tuto zásadu není možné uplatňovat mechanicky a automaticky, jsou výjimky. Lid se totiž může zbláznit a zvolit si do čela zločince; kdyby byli – čistě hypoteticky! – západní mocnosti zasáhly bezprostředně poté, co Adolf Hitler vyhrál spravedlivé a demokratické volby v Německu, mohly se dějiny ubírat zcela jiným směrem...

Když Muhammad Mursí zvítězil v roce 2012 ve spravedlivých a demokratických volbách v Egyptě, žádné vítězství demokracie to ve skutečnosti nebylo, i když se to tak – zvláště po předchozí Mubarakově diktatuře – mohlo jevit: tento islamista své volební vítězství nebral jako pověření výkonem funkce demokratického státního úředníka, ale jako legitimaci k zavádění islamistické diktatury; všeobecné volby v demokracii nejsou rozhodnutím o budoucí absolutní moci, nevolí se diktátor, volí se do určité funkce s jasně danými a ústavou a zákony omezenými pravomocemi (to někdy nechápou ani lidé v zemi s docela velkou tradicí demokracie, jako je Česko; mám na mysli některé výroky Veleby, Volfové a dalších ctitelů Miloše Zemana, ze kerých jaksi plyne, že Zeman může, co si zamane, jelikož vyhrál ve všelidovém hlasování...). Vojenský puč, který v roce 2013 svrhl Mursího, byl větším projevem demokracie, než vláda tohoto prezidenta.

Recep Tayyip Erdogan vyhrál volby, ostatně to už vícekrát, a je legitimním vládcem Turecka; má lehce nadpoloviční podporu tamního obyvatelstva. Ale vede tuto osmdesátimilionovou velmoc k nesprávným a nebezpečným metám, od sekulární západem inspirované demokracie k násilné islamistické diktatuře. Zatím tedy Erdogan vyhrává svobodné a pluralitní volby, ale připravuje – a vítězství nad pučisty ho v tom teď velice upevní – takový stát, kde žádné skutečné volby nebudou: už dnes jsou některé jeho kroky se skutečnou demokratickou mocí neslučitelné a připomínají spíš chování orientálního despoty; připomeňme jen zákon, kterým zbavil imunity nepohodlné opoziční poslance, anebo stavbu komplexu prezidentského paláce, velkého jako polovina Starého Města v Praze...

Turecká armáda, po té americké druhá největší v NATO, se vždy chápala jako strážkyně dědictví zakladatele moderního Turecka Kemala Atatürka a opakovaně zasahovala, když viděla hodnoty demokracie a sekularismu v ohrožení; jen díky turecké armádě je dnes Turecká republika, kromě zcela evropských států, jako je Albánie, Bosna a Kosovo, jedinou zemí s muslimskou většinou obyvatelstva, kde islám není státní náboženství...

Veliké, a jak se zdá, dobře dopředu připravené čistky v té části armády, kterou dosud neměl plně pod kontrolou – ale stejně tak i v justici, jež nyní Erdogan rozpoutal, ukazují, že tím, kdo ve skutečnosti prohrál, je turecký národ.