Stalo se to v průběhu čtyřiadvaceti hodin: dosud neznámý pachatel ukradl kamion, zavraždil jeho řidiče a v centru Berlína najel s vozidlem do davu na vánočním trhu, zabil a těžce zranil desítky lidí; turecký policista zastřelil ruského velvyslance při proslovu na vernisáži v centru Ankary; mladý Švýcar ghanského původu spustil palbu v mešitě v Curychu – a zabíjel.

Neznámý pachatel, prý to byl obyčejný zloděj, ale policie ho nezadržela, napadl v jejím bytě v Prostějově nožem tenistku Petru Kvitovou, sportovkyně má poškozené všechny prsty na levé ruce, ve které drží raketu, měsíce nebude moci hrát. V upoutávce na kulturní pořady, kterou česká veřejnoprávní televize přehrává pořád dokola, říká Jo Nesbo, jeden z nejúspěšnějších spisovatelů dnešních dní, s podivně zamyšlenou tváří: „Myslím, že násilí mě fascinovalo vždycky...“

Co z toho nás zaujme? Co z toho se nás dotklo? Nad čím jsme se alespoň zamysleli? Čeho jsme si ani nevšimli? Koho nám bylo líto? O kom jsme si řekli, třebaže ne nahlas: „Ale – dobře mu tak!“ – ?

Svatý otec František nám vytýká, že jsme zapomněli plakat – a má pravdu, je to tak, jsme okoralí a krutí: ale abychom takoví nebyli, to je, v dnešní době, nesmírně náročný požadavek! Vždyť, říkáme si, kdybychom měli cítit nějakou emoci při každé tragédii, o které se z médií dovídáme, z pláče bychom snad ani nevyšli!

Zapomněli jsme sice plakat, ale – pochopitelně – nezapomněli jsme se bát, velice dobře vnímáme, když se terorismus přiblíží k našim hranicím. A berlínské vánoční trhy už jsou blízko: mnohem blíž než Islámské centrum v Curychu, kterého si myslím ani nevšimneme.
Ti, kdo nám vládnou, odsuzují atentáty, vyjadřují soustrast rodinám obětí, oznamují, že nebezpečí nám nehrozí, ale přijímají opatření, kterými zvyšují naši ochranu, slibují, že pachatelé atentátů budou potrestáni a říkají, že teroristé nás nedonutí, abychom změnili svůj způsob života... Myslím, že bychom si dokázali taková vyjádření politiků napsat už sami, dopředu víme, co asi tak řeknou – ale nemáme jim za zlé, že vlastně říkají známé fráze, co taky můžou říct, uznáváme v duchu. Stejně tak nacionalističtí a radikální politikové, stejně tak víme, co oni řeknou. (Snad jen slova slovenského premiéra Fica, který míní, že útok na vánoční trh je útok na evropskou kulturní identitu, a vskutku vznešený názor českého prezidenta Zemana, že kdybychom za naše hranice nepustili ani jediného uprchlíka, bylo by po starostech, jeví určitou originalitu.)

Hrůza, pokud se nedotýká přímo naší kůže, začíná být nudná...

Ale uvědomujeme si, alespoň my křesťané, v čem je naše vlastní vina či alespoň spoluvina na vzniku všeho toho zla? Které naše jednání a rozhodování je tou příčinou, jejímž logickým důsledkem je, že se děje, co se děje?