Král Saúdské Arábie Salmán rozhodl, že jeho nástupcem bude v rozporu s dosavadními zvyklostmi jeho syn Muhammad bin Salmán. Král Salmán má celkem 13 dětí – a že jedno z nich se stalo korunním princem, to je průlom do zásad saúdskoarabské monarchie.
Za tu dobu, co čtu noviny, jsem zažil už šest saúdskoarabských králů; nedávno jsem si je sepsal do přehledné tabulky:
Saud (1902–1969), král 1953–1964; donucen k odstoupení;
Fajsal (1906–1975), král 1964–1975; zavražděn svým synovcem;
Chálid (1913–1982), král 1975–1982; zemřel na selhání srdce;
Fahd (1921–2005), král 1982–2005; zemřel na selhání srdce;
Abdalláh (1924–2015), král 2005–2015; zemřel na rakovinu;
Salmán (narozen 1936), současný král od 2015.
A zažil jsem i sedmého, respektive prvního, totiž zakladatele současného státu Abd al-Azíze, který vládl v letech 1932 – 1953. Zažil, ale z novin si ho nepamatuji: když zemřel, byl jsem ještě batole.
Abd al-Azíz měl celkem 34 synů – a všichni následující králové, všech šest, jsou jeho synové, každý z nich měl ovšem jinou matku. Nyní tedy vládne (a skutečně vládne, ne pouze kraluje) již sedmý král – ale je to teprve druhá generace v dynastii. Druhý král Saud měl celkem 115 dětí, ale i ostatní vládcové byli docela plodní, otec současného panovníka král Abdalláh měl 35 dětí, Chálid 10 dětí, Fahd také 10 dětí – ale nikdo z těchto princů a princezen neměl nárok na trůn.
Je to vcelku úplně jiná monarchie, než na jakou jsme zvyklí v našem kulturním okruhu. Saúdská Arábie je také jedno z nejmladších království na světě: když vzniklo, měli jsme u nás již třináct let republiku. Někdy to vypadá, jako by Saúdská Arábie vůbec byla z jakési jiné planety. Ale není. Saúdská Arábie je silně vpletena do různých vazeb našeho, i západního světa. Největším nepřítelem Saúdské Arábie v době jejího vzniku byla Velká Británie. Ta pokládala po pádu Osmanské říše Blízký východ za jednu z oblastí svého velmocenského zájmu a skutečně také řada arabských monarchií přijala britský protektorát. Nový, zcela nezávislý stát sjednocující většinu Arabského poloostrova se proto Britům nelíbil. A tak tehdejší Sovětský svaz, ve snaze oslabit Západ, byl první zemí, která Saúdskou Arábii uznala a navázala s ní diplomatické styky. V roce 1945 patřila Saúdská Arábie mezi zakladatelské státy OSN. Za studené války se Saúdové jednoznačně postavili na stranu Západu. („Kromě Boha spoléháme i na USA,“ řekl svého času král Fahd.) V osmdesátých letech Saúdská Arábie rozhodujícím způsobem podpořila boj Afghánistánu proti sovětské okupaci.
Saúdská Arábie už také není žádné pouštní království s kočovníky na velbloudech: hlavní město Rijád má téměř šest milionů obyvatel a je výstavnou moderní metropolí. Stejně tak jako tři další milionová města v zemi.
Zatímco v případě jiných zemí západní levicoví liberálové často říkají, že demokracii a naše kulturní hodnoty nemůžeme vnucovat zemím s jinými tradicemi, v případě Saúdské Arábie takto nemluví. Saúdská Arábie rozhodně není demokratickou zemí, ale váhal bych s označením diktatura: velká většina obyvatel je ještě rigidnější než dynastie; právě vládní podpora amerického útoku na Saddáma Husajna vedla ke vzniku islamistického teroristického hnutí (Usáma bin Ládin byl, jak známo, saúdskoarabský občan). Ale tvrdit, že vláda v Rijádu podporuje terorismus zaměřený proti Západu, je absurdní a šíří to ruská propaganda, které připadá, že bude snadné vrazit klín mezi západní liberalismus a vahábistický islám... Saúdská vláda ovšem nebude podřezávat větev, na které sama sedí. Propagace konzervativního islámu totiž není totéž jako podpora vražedných útoků na obyvatele západních metropolí.
Když český prezident Miloš Zeman, jako věrný konzument ruských médií, obvinil Saúdskou Arábii z podpory terorismu, musel český diplomat v Rijádu na koberec – a jako dárek obdržel úplný, pečlivě vyvedený seznam všech Zemanových urážlivých výroků o islámu...
Saúdští králové, mužové v dlouhém šatě a s kefíjí na hlavě, nám snadno splývají do jednoho celku: ale byly to výrazné osobnosti, které do kontinuální politiky své země (tedy: propagace sunnitského islámu, odmítání komunismu a přátelství s USA) vnášeli leckdy osobité prvky. Král Fajsal, kupříkladu, zakázal, aby se mu říkalo „Vaše Veličenstvo“ – protože takové tituly patří jenom Bohu...
Kromě podpory islámu po celém světě (za saúdské peníze vyrostlo v nejrůznějších zemích přes tisíc mešit) podporovalo ropné království vždy i různé humanitární cíle, a to ne pouze pro muslimy: král Abdalláh kupříkladu věnoval 300 tisíc dolarů obětem hurikánu Katrina v New Orleansu a 500 milionů dolarů potravinovému projektu OSN, pamatoval i na oběti zemětřesení v Číně. Abdalláh byl i stoupencem mezináboženského dialogu: v listopadu 2007 se ve Vatikánu setkal se Svatým otcem Benediktem XVI. a červnu 2008 se pod jeho patronancí konala v Saúdské Arábii konference (pokračovala pak v Madridu), kde zaznělo, že monoteistická náboženství (muslimové, křesťané a židé – a také indičtí sikhové) by v dnešním světě měla hovořit jedním hlasem.
Nový korunní princ Muhammad je energický muž, je to (já vím, že každé podobné srovnání ovšem kulhá) jakýsi saúdskoarabský Michail Gorbačov: mladý muž po řadě vládnoucích starců, člověk, který touží po modernizaci (ví se o něm, že nemá příliš rád náboženskou policii, která pronásleduje jakoukoli odchylku od tradičních zásad), ale vůbec mu nejde o zrušení systému, nýbrž o jeho upevnění; je to člověk, který se nebojí ani drsných kroků (jako Gorbačov, který se zprvu snažil utopit v krvi snahu Litvy a Gruzie o oddělení od SSSR). Muhammad myslí i na dobu, kdy už ropa nebude nevyčerpatelným zdrojem financí (ekonomický dokument Vize 2030). A ještě něco: jako první z dosavadních saúdskoarabských korunních princů si dovolil veliké milostné dobrodružství: i ve svých jedenatřiceti letech má stále jen jednu manželku.
Ovšem měli bychom prince Muhammada vnímat spíše jako největší ohrožení saúdskoarabského způsobu vládnutí: dějiny nás totiž učí, že všechny rigidní systémy, a v Saúdské Arábii je nepochybně u moci velmi rigidní systém, jsou ohroženy rozpadem a zánikem nejvíce ve chvíli, kdy se začnou snažit o reformu. Proces, který vedl až k popravě francouzského krále, začal ve chvíli, kdy Ludvík XVI. svolal generální stavy; rozpad Sovětského svazu začal s Gorbačovou prestrojkou.