Sloužili komunistickému režimu, odsuzovali lidi za letáky k trestu odnětí svobody, byli spolupracovníky komunistické tajné služby, vyučili se u soudců období stalinismu. Po roce 1989 nastoupili na Nejvyšší soud. Poznejte osudy soudců polského Nejvyššího soudu, který je nazýván posledním skanzenem sovětských kolaborantů, osudy soudců, jejichž usnesení jsou pro nižší instance polských soudů závazná, soudců, kteří vybírají a schvalují další soudce Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud je od roku 1989 v personálních otázkách zcela samosprávný, soudců, kteří se navzájem jmenují do funkcí, v nichž setrvávají, než dosáhnou důchodového věku. Soudci, kteří svými výroky opakovaně bránili potrestání zločinů páchaných v období komunismu a chránili před trestem pracovníky polských komunistických represivních složek.

I.

Soudce Waldemar Płóciennik odsoudil za účast na protikomunistické demonstraci v roce 1982 Zofii Pietkiewicz na 8 měsíců nepodmíněně, neboť „urazila během a v souvislosti s plněním služebních povinností zasahující policisty (...), napadala je slovy obecně považovanými za neslušná“. Soud neopomněl dodat, že trest „plní náležitou roli v celkové prevenci, zvláště důležité v současné době z důvodu komplikované společenské situace.“

Marian Buliński odsoudil v roce 1984 Wladyslawa Waltze k jednomu roku vězení za odmítnutí vykonávat vojenskou službu; o 30 let později, už jako člen Nejvyššího soudu – osvobodil stalinistického dozorce, obviněného z týrání. „Obžalovaný jednal v přesvědčení, že Francis Skibiński spáchal zradu proti státu“ – řekl Buliński při vyhlášení rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2014.

Bývalý člen polské komunistické strany Tomasz Artymiuk vydal v roce 2007 rozhodnutí o tom, že soudci z doby komunismu nemohou být souzeni za porušování komunistických zákonů (!). Jednalo se o vyhlášení stanného práva v prosinci roku 1981, které polské úřady antedatovaly, takže lidé byli souzeni na základě zákona, který nebyl v době souzených činů v platnosti a který ani neznali. V centru medializovaného případu stál Patrycjusz Kosmowski, jeden z vůdců stávky v srpnu 1980. V roce 1982 byl odsouzen na základě dekretů o výjimečném stavu na 6 let do vězení, a to i přesto, že v době páchání domnělého trestného činu tyto dekrety nebyly v platnosti. V témže rozsudku byl potrestán i Jerzy Jachnik, který Kosmowského ukrýval po 13 dní ve svém bytě. V roce 1994 byl proces obnoven a soudy nižší instance uznaly, že soud porušil zásadu nemožnosti zpětné účinnosti práva. Senát polského Nejvyššího soudu ve složení Lech Gardocki (zpravodaj, bývalý člen komunistické strany), soudci: Tomasz Artymiuk (bývalý člen komunistické strany), Wiesław Błuś (kandidát spolupráce), Henryk Gradzik (bývalý člen komunistické strany), Jerzy Grubba (?), Waldemar Płóciennik (viz výše), Andrzej Tomczyk (?) však rozhodl, že není možné „soudit soudce na základě žaloby vycházející z porušení zásady zákazu zpětné účinnosti v souvislosti se záležitostmi v prvních dnech stanného práva“.

Spolupracovníkem tajných služeb a příslušníkem pohraniční stráže byl i soudce Janusz Godyń, spolupracovníkem tajných služeb byl také předseda občanského senátu Nejvyššího soudu prof. Tadeusz Ereciński.

Po dobu 12 let – od roku 1998 do roku 2010 – byl první prezidentem Nejvyššího soudu profesor Lech Gardocki, člen polské komunistické strany (vystoupil v roce 1981), který byl žákem prof. Igora Andree, soudce doby stalinismu, který byl jedním ze tří soudců, který potvrdil rozsudek smrti pro gen. Fieldorfa Emila „Nila“ (a pak i negativní stanovisko k žádosti o milost). Soudce Andree zastával ve stalinských dobách funkci šéfa Centrální školy právnické, kde ve zrychlených dvouletých kurzech vychovával komunistický režim stalinsky rázné vymahače spravedlnosti (maturita nebyla vyžadována). Lechu Gardockému nic z toho nevadilo, aby v roce 1988 jako odborný redaktor nezpracoval zvláštní sborník vydaný na oslavu vědecké práce Igora Andree.

Že jsou to staré věci a že justice se v Polsku už generačně obměnila?

25. dubna 2017 označilo valné shromáždění Nejvyššího soudu jako jediného kandidáta na uvolněné místo vojenského senátu Nejvyššího soudu Piotra Raczkowskiego. Týdeník Do Rzeczyi zjistil, že ještě v polovině 80. let Raczkowski byl pekař, pak ale úspěšně dokončil dálkové studium práv a jako „člověk plně oddaný komunistické straně byl rychle povyšován“. Svou kvalifikaci pro Nejvyšší soud osvědčil patrně v roce 2007, kdy dal podmíněný trest 4 vyšetřovatelům z období stalinismu, pro které prokurátor žádal trest nepodmíněný.

Starý a dosud platný zákon o Nejvyšším soudu uvádí, že soudce Nejvyššího soudu je jmenován prezidentem Polské republiky na žádost Národní soudní rady. Národní soudní rada je obsazována soudci samotnými. Kandidáta na soudce Nejvyššího soudu navrhuje Národní soudní radě valné shromáždění Nejvyššího soudu. Piotr Raczkowski je místopředseda Národní soudní rady Polska a na místo soudce Nejvyššího soudu ho schválí Národní soudní rada Polska.

Nelze se ubránit dojmu, že systém soudcovské samosprávy v Polsku je uzavřenou kastou postkomunistů, která se zabetonovala v nejvyšších pozicích a navzájem si přihrává funkce, aby udržela plamen socialistické zákonnosti při životě.

II.

Když se sjednotilo západní a východní Německo, byli (podle jedněch zdrojů) všichni soudci z komunistické éry vyhozeni a nahrazeni právníky ze západu. Podle jiných zdrojů byla vyhozena třetina soudců hned a třetina během osmi let. Dekomunizace německé justice však byla úspěšná, byť se za ni korektní Němci asi stydí, protože k tomu nelze najít téměř žádné informační zdroje. V Polsku má dekomunizace zpoždění 27 let, a proto se reforma justice obrací jen k jejím dvěma nejvyšším článkům, Ústavnímu soudu a Nejvyššímu soudu. Toto omezení na nejvyšší a nejproblematičtější patra justice lze považovat za zdravě zdrženlivé, které je úměrné jak stavu nejvyššího polského soudnictví, tak stavu politické scény.

Že očista od starých, vzájemně se podporujících struktur může přijít s mnohaletým zpožděním, ukazuje vlna požadavků na pečlivější denacifikaci Německa na konci 60 let. Pokud byl tento zpožděný požadavek legitimní, ve společenském i justičním systému mnohem otevřenějším, než je současný systém polský, je neméně legitimní i požadavek dekomunizace polské justice alespoň v jejím nejvyšším patře.

Zpracováno podle polských zdrojů, zejména podle článku Gazety polske Komuna w Sądzie Najwyższym a dalších textů.