Za minulého režimu jsme toho – aspoň v okruhu mých přátel a v Brně, kde každý sledoval rakouskou televizi – věděli mnohem víc o rakouské vnitřní politice než o té československé. Velice zřetelně jsme viděli, jaký je rozdíl mezi politikou v komunistickém státě a politikou jako soutěží myšlenek a postojů.
V československé politice totiž absolutně o nic nešlo: samozřejmě, konaly se tvrdé mocenské boje, ale jen v hlubinách stranických sekretariátů a nikdo o nich nic nevěděl – existovaly jen různé fámy, většinou hodně nevěrohodné. Byl to takový špinavý ledovec, jehož 99 % bylo pod hladinou. Oficiálně byli všichni politici, kteří působili ve veřejném životě, absolutně jednotní. Politická strana byla jedna, i když se halila do rubašky takzvané „Národní fronty“; výsledek voleb (pokud to vůbec byly volby, ale říkalo se jim tak) byl znám předem: 99,9 % pro „jednotnou kandidátku Národní fronty“. Jediný lístek, který obdržel od volební komise, hodil do urny prakticky každý; poloprůhledná plenta stála v rohu, ale nikdo si netroufl ani se na ni podívat, natož jít za – stejně by mohl jediné, škrtnout nějaké jméno na lístku, prakticky nikdo to ovšem neudělal. Báli jsme se a už nám to připadalo normální, takže jsme si ani nepřiznávali, že se bojíme. Prostě bylo to tak, jak to bylo. Házeli jsme vždy lístek do urny a snažili se na to co nejdříve zase zapomenout.
Zato v Rakousku bylo stran několik – a, představte si, soutěžily spolu! Politici polemizovali a šli si docela po krku; o výsledku se dalo diskutovat a mohli jsme fandit té či jiné straně a hádat a hádat se, jak to vše dopadne! Sledovali jsme to – aspoň v okruhu mých přátel – velmi pozorně a učili se rozeznávat demagogii, analyzovat finty z kampaní a vážit politické argumenty. Když potom padl bolševik, stal jsem se náhle, ze dne na den, jedním z nejznámějších a nejvlivnějších politických komentátorů – tedy v Brně.
Dokázali byste rekonstruovat, kolikrát už od sněmovních voleb která politická strana či hnutí jednala se kterou stranou či hnutím? A o čem? Jednotná kandidátka Národní fronty nám zatím opravdu nehrozí, ale politika jako spor postojů a idejí se, řekll bych, den za dnem víc a víc vyprazdňuje. Je to ještě soutěž postojů a idejí? V sousedním Německu trvá ustanovování vlády ještě déle než u nás, ale politici tam diskutují o stropu pro počet přijímaných uprchlíků, o zákoníku práce, o platech lékařů a o jiných věcných problémech, na které mají strany různé názory. A nevládne tam žádná prezidentská vláda na první a druhý pokus, nýbrž, do nalezení parlamentní většiny, běžnou agendu stále vykonává parlamentně vzniklá stará vláda v demisi. My už mám v demisi druhou vládu a rýsuje se třetí a snad i čtvrtá vláda v demisi.
Po volbách se rychle utvořila koalice ANO, okamurovců a komunistů, která rozhodla o ustavení orgánů Poslanecké sněmovny, ale vítěz voleb ji nechtěl jako koalici vládní... Co dál? Mimo je Pirátská strana, která jasně, před volbami i po volbách říká, že vládní pozice nechce. Demokratické strany odmítají usednout do vlády s trestně stíhaným Andrejem Babišem, on ale odmítá, aby ho ve vládě nahradil jiný politik jeho hnutí. V tom je spor, ne v myšlenkách a idejích (pokud Čapí hnízdo není myšlenka). Babišovy námluvy s demokratickými stranami tedy nevedou k cíli, i když je občas předseda ANO občas okoření, třeba úvahou o tom, že se sociálními demokraty ano, ale s Milanem Chovancem by si do vlády nešel, nebo že by třeba on sám opravdu ve vládě být nemusel – ale když ono to jeho hnutí na něm tak trvá! Anebo řekne, že jeho hnutí je pro všechny a každý z levice jako z pravice mu může říct své programové priority a on je bude hájit... Anebo začne mluvit o předčasných volbách... Okamurovce, kteří se na ministerské posty jen třesou, Babiš do vlády nechce, ovšem ne kvůli jejich idejím, ty mu nevadí, nýbrž proto, že koalice s nimi by ho znemožnila v Evropě; v Evropě některé ideje vadí... Totéž platí o komunistech – jenom s tím rozdílem, že komunistická partaj je už na svoji roli mocné, ale nikoli vládní strany zvyklá a raději sama tvrdí, že do vlády nechce.
Co z této prapodivné kaše?
Je to ještě soutěž myšlenek a idejí?