Poprvé jsme si tento problém plně uvědomili, když se italský politik Rocco Butiglione nemohl stát kvůli svým názorům eurokomisařem, ačkoli jej oficiálně navrhla italská vláda a byť se před poslanci Evropského parlamentu dušoval, že svůj názor bude zastávat jen v soukromí a ani v nejmenším jej nebude uplatňovat ve své práci člena evropské komise. Ne, ne, nešlo to...

Také v souvislosti s nedávnou českou prezidentskou volbou zazněla otázka, zda má v naší zemi integrální katolík (každý jistě ví, co se tím adjektivem myslí) šanci prosadit se v politice, aniž by zapřel (či zamlčel) něco podstatného ze své víry a ztratil tak svoji lidskou i křesťanskou identitu...

Myslím, že integrální katolík má u nás zatím šanci na zvolení komunálním politikem v sídlech do 3000 obyvatel, kde se lidé ve velké většině osobně znají. Ale i tam je možné, bude-li oponent dostatečně protřelý, ho poukazováním na jeho postoje značně politicky oslabit.

Co s tím? Hodně nadneseně řečeno, lidi si k tomu, aby nás volili, musíme vychovat.

„Svou rezignací na kulturní boj si vypouštíme vlastní rybník,“ řekl jsem kdysi předsedovi KDU-ČSL Pavlu Bělobrádkovi. Ale už jsem nedodal, že pro křesťanského politika zbývají jen dvě řešení: snažit se zavřít stavidlo a následně rybník odněkud znovu napustit, anebo se změnit v obojživelníka, který může dál působit i na suchu...

Většina dnešních křesťanských politiků volí druhou možnost, aniž by si byla vědoma, že obojživelníci jsou v očích suchozemců (vedle všech těch elegantních gepardů, lvů, tygrů a štíhlých antilop) taková ošklivá zvířátka, co tahají břicho po zemi... A tak jde většina křesťanských politiků ještě dál a pořídí si falešnou lví hřívu:-).