1.
Jen necelé 2000 obyvatel má dnes Jedwabne, město v Podleském vojvodství (s hlavním městem Białystok) na východě Polska, nedaleko Bělověžského pralesa (abychom našli opěrný bod nějakého pojmu, který známe), nedaleko hranic s Běloruskem...
O žádném jiném polském městě srovnatelné velikosti se dnes nemluví tak často jako právě o Jedwabnem – a důvod je smutný: je to protižidovský masakr, který se zde odehrál v roce 1941. Ovšem důvod je nepříjemný ještě jednou: pogrom v Jedwabnem v těchto dnech používají mainstreamová média v celé Evropské unii jako klacek proti polské vládě vedené stranou Právo a spravedlnost – našel se nový důvod , jak útočit na současnou polskou vládu: je jím zákon, který umožňuje trestat vězením člověka, který by mluvil či psal o podílu Poláků na holocaustu Židů za druhé světové války. Podívejte se na ně, na Poláky, říkají mainstreamová média – a co přitom ve skutečnosti dělali Židům!
Můžeme se bavit o tom, zda je vhodné zakazovat prostředky trestního práva nějaké tvrzení o dějinách – ale je pravda, že tento postup Poláci nevymysleli: už dlouho soudy na Západě odsuzují lidi za popírání holocaustu.
Teď je ovšem důvod kritizovat v Bruselu neoblíbenou polskou vládu za její další „kontroverzní“ zákon. A tak se připomíná Jedwabne a další zločiny.
Přitom třeba o pogromech v Iaşi a dalších rumunských městech zhruba ve stejné době, červnu 1941, s více než 13 000 obětí, se nemluví: roli fackovacího panáka má hrát Polsko.
2.
Co se vlastně stalo v Jedwabnem? Jací tam žijí lidé?
Webové stránky obce zvou na maškarní karneval a další akce, lákají turisty; teď jich možná přijede víc...
První historická zmínka o obci je z roku 1455 (na naše poměry tedy by to bylo velmi pozdě), městská práva získalo Jedwabne od polského krále Augusta III. v roce 1736 spolu s právem konat nedělní trh a pět výročních trhů. Při třetím dělení Polska připadlo zdejší území Pruskému království, za napoleonských válek roku 1807 získalo zdejší kraj Rusko. V 19. století se Jedwabne stává střediskem textilního průmyslu – to zde ovšem žilo dvakrát víc lidí než dnes. Židů rychle přibývalo a ve dvacátých letech 20. století již tvořili většinu obyvatel. Bylo by hrdinství, kdyby zde nevznikalo mezietnické napětí.
Dějiny šly dál. Na základě paktu Molotov – Ribbentrop se Jedwabne od září 1939 stalo součástí Sovětského svazu. Rusové se ihned ujali výkonu svých práv: na náměstí postavili sochu Lenina a větší počet polských rodin odvlekli na Sibiř. Zato Židé, paradoxně, vítali Sověty jako své osvoboditele. Po vypuknutí války v červnu 1941 přišli do Jedwabneho Němci. A jako osvoboditele je, neméně paradoxně, v tichosti, zpočátku přijalo polské obyvatelstvo.
Dnes tak často uváděný masakr nastal 10. července 1941. Starosta nařídil všem Židům z města a okolí, aby se shromáždili na náměstí. Četníci i místní obyvatelé je bili. Následně museli Židé, vnímaní jako kolaboranti se Sověty, strhnout Leninovu sochu a rabína Poláci donutili, aby nesl Leninovu hlavu v čele jakéhosi procesí 40 mužů do prázdné stodoly, kde byli všichni účastníci tohoto průvodu povražděni. Do stodoly pak Poláci nahnali ještě přes 300 dalších Židů, mužů, žen i dětí, objekt uzamkli, polili benzinem a zapálili. Z ohně nikdo neunikl.
Na masakr se nezapomnělo. V letech 1949 a 1950 stanulo před polskými soudy 12 polských obviněných – nebyli však souzeni jako organizátoři, ale jen jako spoluviníci Němců. Přesto padl jeden trest smrti a 11 trestů dlouholetého vězení, až 15 let.
3.
Nový pohled na události v Jedwabnem přinesl historik z Pricetonské univerzity Jan Tomasz Gross (nar. 1947 ve Varšavě), když roku 2001 vydal knihu Neighbors: The Destruction of the Jewish Community in Jedwabne, Poland, v níž doložil, že vraždy spáchali místní polští obyvatelé a Němci se v tomto případě omezili na roli diváků.
Následná diskuse v polské společnosti vedla od počátečního obviňování historika přes objektivní zkoumání polského Institutu národní paměti (IPN) k silné sebereflexi; masakr odsoudil polský primas a varšavský a hnězdenský arcibiskup Józef Glemp, za zločin v Jedwabnem se jménem Poláků omluvil prezident Aleksander Kwaśniewski.
4.
Otázka chování Poláků k Židům, když už ji chce někdo otevírat, je ovšem ambivalentní – na jedné straně je fakt, že k protižidovským excesům se smrtelnými následky docházelo i po válce (nejznámější je případ v Kielcích v červenci 1946) – ale na druhé misce vah leží skutečnost, že Poláci zachránili za války životy asi 100 tisíc Židů a fakt, že na 2000 Poláků za pomoc jejich židovským spoluobčanům němečtí nacisté zavraždili.
Každý u nás zná, a jistě právem, jméno Sir Nicolas Winton. Ale vůbec se nemluví o Polce Ireně Sendler, která sama zachránila na 2500 (dvaapůltisíce!) židovských dětí, když je s rizikem života vyvážela z varšavského ghetta. Prostě: mainstreamová média se někdy chovají, jako by byla poloslepá.
http://www.irenasendler.org/facts-about-irena/
https://en.wikipedia.org/wiki/Irena_Sendler