Lýkožrouta smrkového označují krycím názvem „kůrovec“ i odborníci, kteří vědí, že skutečný kůrovec, kůrovec severský, je u nás relativně vzácný, a proto mýlka nehrozí. Podobných organismů žijí v přírodě tisíce (svého brouka mají listnaté stromy i borovice) a do přírody patří – za obvyklých okolností se rozmnožují na nemocných a přestárlých stromech a přírodu čistí. Zdravý strom je totiž za podmínek jiných, než je současné extrémní sucho, utopí tekutinou mízy.
Jenže které podmínky jsou vlastně v přírodě ty normální? Je kumulované sucho posledních pěti let výkyvem, nebo klimatologickým trendem? Ve skutečnosti se jedná o kombinaci obojího – avšak běžný člověk, který nemá k dispozici velmi subtilní data, která to dokážou rozlišit, ve skutečnosti cítí jen ty výkyvy a nadává na změnu klimatu, stejně jako na takzvanou „ladovskou zimu“, nebo před tím dvakrát na povodně.
Posledních asi sedmdesát let bylo ve skutečnosti v Evropě srážkově nadprůměrných, stejně je ale pravda, že takzvaná evapotranspirace (zjednodušeně vypařování) vykazuje rostoucí trend; to ale bez citlivých přístrojů a hlavně gigabytů dat zjistí sotvakdo. Jednodušší je citovat novináře, z nichž jen někdo navštívil alespoň různé pásy lesů v Evropě, o biotopech v Asii či Americe nemluvě. Na 400 stran vynikající (a na internetu volně dostupné) práce, kterou publikoval kolektiv autorů z Mendelovy univerzity, sice leckoho odradí; ale na webu www.intersucho.cz si lze najít rozumné závěry i příslušná zdrojová data již zpracovaná, utříděná a shrnutá.
Odborníka poznáte nejlépe podle toho, že si není vůbec jistý, jak by měly lesy za sto let vypadat. Pravděpodobně bude obmýtí kratší (ukazují to data z obdobných pásem západní Evropy) a druhová skladba pestřejší (je fakt, že srážkové úhrny se posunují více z jižní do severní Evropy, přičemž ale Česko je právě na rozhraní a vnímáme spíše ty výkyvy).
Není pravda, že za vše může jen smrk, protože stejně jako například buk má u nás mnohde své přirozené prostředí, jako v jižní Evropě pinie (či borovice). Mýtus, že před 600 – 800 lety bylo na našem území plošně mnohem více lesů, pochází asi z pohádek. Ve skutečnosti tomu bylo naopak z mnoha důvodů, které jsou nad rámec tohoto článku. Poslední desetiletí byl roční přírůst v metrech krychlových vyšší, než těžba (opět navzdory mýtům) a hlavně průměrná věková struktura u nás, v Bavorsku a Rakousku skoro o 10 let vyšší než v srovnatelných pásmech Francie, Belgie a severního Německa. Sever Skandinávie, určité oblasti Sibiře a Kanady se naopak vyznačují hustšími letokruhy stromů znamenajícími menší přírůst za rok. Dřevo je to nesporně kvalitnější, a jak bylo již zmíněno, mají jiného obdobného brouka.
Vyvážíme teď sice z lesů čtyřikrát více hmoty než obvykle a především až na hranici dostupných kapacit sázíme dle úvahy různé porosty, snad již pro své vnuky. Zmíněný brouk totiž zatím nechodí do mladších porostů, protože mu tam právě nevyhovuje lýko. Musíme si především uvědomit, že pokud si z lesa občas vezmeme nějaké dřevo, je to spíše vedlejší přínos. Les jsou plíce naší země; a dokonce v jisté míře chytá a váže škodliviny, občas z něj bohužel děláme „kuřáka“. Především ale reguluje koloběh vody, kterou potřebují lidé ještě více než stromy.
Fyzikálně vzato se totiž součet vody v atmosféře moc nemění. V zemích jako Kalifornie či Austrálie jsou rozsáhlé lesní požáry nevyhnutelným přírodním jevem (opakují se každý rok) a vrací přečištěný uhlík do oběhu podobně, jako si čistý popel z krbu dáváme na záhonky. Ostatně už dlouho před kalamitou bylo v sortimentu exportu z ČR do Austrálie dřevo na 3. místě.
Při spekulacích o budoucnosti je v prvé řadě na místě skromnost. Opravdu nevíme, co je lepší. Půl století trvalo, než jsme zjistili, že na údržbu krajiny musíme i dotacemi pamatovat více než na potraviny. Otázka, zda (kvůli vodě) zatravnit určitou část orné půdy, je velmi otevřená: správnou míru zná jen Bůh. Snad rozumíme pojmu evoluce: zdaleka to ale není celá pravda o přírodě, zeptejte se dinosaurů. Atomy uhlíku i železa v naší krvi vnikly v nitru hvězd. Těžší prvky přinesly až výbuchy supernov, tedy větších než běžných hvězd. Obecná teorie relativity nevylučuje kvantovou teorii a komentátory obou spojuje především hluboká pokora v poznávání.