Nesledoval jsem včera (26. 9. 2019) celou debatu v Poslanecké sněmovně předcházející hlasování o senátnímu návrhu žaloby na prezidenta republiky Miloše Zemana k Ústavnímu soudu – jako snad nikdo; ale díval jsem se na ni několik hodin.
Debata především ukázala, jak hluboko se zasekla sekera nemravného, neústavního, neslušného a demagogického chování současného prezidenta do českého politického života; a tím i do života celé společnosti.
Výsledek hlasování byl předem jasný. Znovu se ukázalo, že prezident je součást sněmovní většiny, kterou tvoří Andrej Babiš a jeho hnutí ANO (takto, nejdřív sama osoba vůdce a potom formální struktura hnutí), komunisté a Tomio Okamura se svým hnutím – plus sociální demokracie.
Sociální demokraté včera napsali další kapitolu z knihy své autodestrukce. Místopředseda strany Michal Šmarda před časem řekl, že prezident Zeman se k sociálním demokratům chová jako manžel, který ubližuje své ženě, které se chce zbavit, až žena sama podá žádost o rozvod. Včera se ukázalo, že ČSSD je na tom ještě hůř: jako žena, která dlouhodobě trpí domácím násilím – ale už není schopna ani se proti tomuto násilí ozvat; podstatné části senátní žaloby se týkaly právě křivd, a to donebevolajících, kterých se Miloš Zeman dopouštěl vůči sociální demokracii – ale ČSSD Miloše Zemana ve své většině ve funkci podpořila.
Ti, kdo argumentovali pro žalobu (ať již zástupci Senátu Tomáš Goláň a Václav Láska nebo poslanci), byli připraveni a mluvili věcně. Odpůrci žaloby sklouzávali někdy až na samotné dno, jako ministryně financí Alena Šilerová, která se nerozpakovala použít slova o „senátní špíně“. A místopředseda hnutí ANO Jaroslav Faltýnek se opět předvedl jako tak agresivní, nevěcně hovořící hulvát, až člověka napadá, že by měl být kandidátem ANO na prezidenta, až Miloš Zeman jednou ve funkci skončí.
Bylo to poprvé v československých a českých dějinách, kdy sněmovna hlasovala o kroku, který měl vést k sesazení prezidenta. A bylo poznat, jak hluboká je v duších nemála poslanců představa prezidenta (ať již se chová jakkoli) jakožto posvátné postavy, které se nikdo nesmí dotýkat. Řekl bych, že včera tato země učinila podstatný krok ke skutečnému republikanismu – pryč od masarykovské tradice prezidenta jako tatíčka, jako monarchy, byť tedy voleného; prezident by neměl být o nic víc než jen nejvyšší státní úředník.
Velmi často se v debatě objevoval pojem prezidenta „přímo voleného“ – kterého není přece mravné, i když teoreticky možné, sesadit jinak než volbami. A opakovali to i relativně vzdělaní a rozumní lidé. Je to jeden z velkých úspěchů prozemanovské politické propagandy – o to víc mě takové názory mrzí: prezident byl volen do konkrétní funkce s přesně stanovenými právy a povinnostmi a volbou získal jen tato práva a povinnosti, nic víc. Pokud ho někdo volil jako nejmoudřejšího člověka na světě, který se nikdy nemýlí a může všechno, je to problém takového voliče, ale o nic takového ve volbě nešlo. Ústava nedává přímo volenému prezidentovi jiné pravomoci, než jaké měl prezident nepřímo volený. Není rozhodující způsob volby, rozhodující je popis funkce, do které se volí. V sousedním Rakousku také mají prezidenta voleného ve všelidovém hlasování – ale nikoho ani nenapadne, že by měl mít větší moc než prezidenti, kteří byli i v Rakousku před změnou tamější ústavy voleni sněmovnou. Rakouský prezident má přitom pokud možno ještě menší pravomoci než prezident Česka, je to jen symbolický „státní notář“, který má buď jakousi morální autoritu ve společnosti – anebo taky nemá. Zkrátka ve způsobu volby to není. Miloš Zeman by se choval stejně svévolně, i kdyby byl zvolený parlamentem, o tom nemějme iluze.
Výsledek hlasování byl předem dán, protože reálná vládní koalice je jasná. A žaloba byla napsaná dobře. Kdyby byla napsaná jinak, zase by její odpůrci říkali, že je napsaná špatně. O to vůbec nejde. Podstatné je, že svévolný a žádná pravidla nerespektující hulvát prezident se ocitl aspoň chvíli na pranýři. Na pranýři, kam patří.