Britští stoupenci brexitu se včera (31. ledna 2020) před půlnocí shromáždili u Westminsteru a odpočítávali minuty a pak vteřiny do odchodu Spojeného království z Evropské unie; premiér Boris Johnson, člověk, který zásadním způsobem přispěl k uskutečnění brexitu, mezi ně nepřišel; to je jeden z paradoxů dnešní noci. Proč nepřišel vychutnávat svůj triumf?
Domnívám se, že tak zkušenému politikovi, jako je Boris Johnson, musí být jasné, že na jásání není vhodná chvíle. Komplikace a potíže jistě nastanou, jednání o nové smlouvě Londýna s Bruselem budou obtížná a vzdor momentální přátelské a lítostivé rétorice evropských lídrů se bruselská mašinérie jistě přičiní, aby Britům jejich nezávislost jaksepatří zkomplikovala. Dá se předpokládat – a to je i obecný psychologický zákon – že zatímco v době, kdy se uzavření smlouvy o brexitu opakovaně odkládalo, podpora odchodu z Evropské unie v britské společnosti rostla, po uskutečnění brexitu se podpora bude zmenšovat... Boris Johnson se bude muset znovu projevit jako „ledoborec“ – a hnát situaci na ostří a na doraz.
V noci na dnešek tak britský premiér vystoupil jen s krátkým (asi tříminutovým) předtočeným projevem, prostým všeho triumfalismu. Snažil se nejitřit rány a přilévat oleje do ohně ani vítězů, ani poražených. A udělal to, co může politik udělat beztrestně vždycky, totiž poukázal na lepší budoucnost a hovořil o novém začátku.
A hovořil o tom, že Británie získala suverenitu. To je další, a veliký paradox. Velká Británie, země, která byla největší koloniální mocností v dějinách lidstva, která dokázala zbavit suverenity nejen kmenové náčelníky v Africe, ale i mocné indické státy s kulturou starší, než byla ta britská, se nyní, na začátku 21. století, raduje, že znovu získává suverenitu! Je to tak. O národní suverenitu šlo v celé brexitové zápletce především: země, která nemůže rozhodovat, koho na své území vpustí a koho nevpustí, suverénní není; a stejně tak je nesuverénní ten stát, který nakonec, v konečném důsledku, nemůže úplně podle svého rozhodovat o penězích, které vybere od svých daňových poplatníků. O to šlo Britům především; ryze materiální stránka, kolik se konkrétně ušetří, když se nebude muset platit do Bruselu, byla až na druhém místě.
Brexit se stal. Táhlo se to tak dlouho, že už člověk málem přestával doufat...
V názorové bublině, ve které se pohybuji, jsem s názorem podporujícím brexit osamocený. Jistě je dobře, aby se Evropa sjednocovala – ale není dobře způsob, jakým se to děje. Jistě je třeba mít protiváhu vůči rostoucí agresivitě velmocí na východ od nás, ale to neznamená, že čím větší bude moc bruselské administrativy v její současné podobě, tím pro nás lépe. Rána, jakou utrpěla brexitem bruselská mocichtivost a pýcha, zvětšuje i náš, český, prostor svobody v rámci Evropské unie. V rámci Evropské unie, odkud, na rozdíl od Británie, páté největší ekonomiky světa, naše malá a na zahraničním obchodě závislá země odejít nemůže.