V lednu se konaly sjezdy tří opozičních stran. Tato skutečnost si zaslouží pozornost, protože to byla poslední příležitost, kdy opozice mohla ukázat změnu dosavadního směru své politiky, zvolit nové lídry, kteří by dovedli tábor demokratických stran k volebnímu vítězství a k vystřídání levicově populistické vlády s autoritářskými tendencemi. Parlamentní volby budou nejpozději za rok a devět měsíců. To, co jsme se dozvěděli od pirátů, ODS a KDU-ČSL, nebyla žádná optimistická zpráva. Můžeme říct, že všichni se chystají do vlády s hnutím ANO 2011. Žádná z těchto stran ale neví, jak jej ve volbách porazit. Navíc všichni předvedli, že dávají přednost svým stranickým ambicím před společným postupem, který by přivodil konec vlády Andreje Babiše a potažmo i moci prezidenta Zemana. Lepší dárek nemohli oběma jmenovaným po Novém roce nadělit. Piráti zůstali sví a 15 % nebo o něco více hlasů si sympatiemi u mladé generace zaslouží. Dál pak už nic. S hnutím, které má cca 30% voličskou podporu, si stále nedokážou poradit. Připomeňme i mimořádný sjezd lidovců. Volba výmluvného Mariana Jurečky je sázkou nejen na dřívějšího lidoveckého ministra nejloajálnějšího k bývalému ministru financí Babišovi a jeho populistickému hnutí, které upřednostňoval i před premiérem Bohuslavem Sobotkou. Ve standardní demokracii by bývalý ministr zemědělství, ministerstva, které poskytovalo nezákonné dotace zemědělskému koncernu politického podnikatele, z politiky odstoupil a nečekal na vyšetřování nezákonných postupů, kterých se jím řízený úřad dopouštěl. To však ve spojenectví se současným premiérem panu Jurečkovi u nás ani náhodou nehrozí.
Největší překvapení přinesl kongres ODS, strany zdánlivě konsolidované pod šestiletým vedením profesora Petra Fialy. Pokud budeme na tento stranický mítink pohlížet takovou optikou, že od opoziční strany nejúspěšnější v posledních sněmovních volbách máme oprávněně největší očekávání, museli jsme pozorovat největší propad sezóny. Kongres začal podle předem připravené režie jako volební a přitom jednodenní. V programu byly napřed volby a teprve poté, až zbude navečer čas, pro vytrvalce i diskuse. Již zde by měla zasvítit červená kontrolka nad stavem vnitřní demokracie v této straně. Vše propuklo, když se zhroutila režie stranického vedení a přes nominaci z četných regionů Alexandra Udženija neobhájila pozici první místopředsedkyně, ačkoli neměla protikandidáta. Spolustraníci se zřejmě rozhodli neoblíbenou političku klausovského ražení vytrestat tak dokonale, že ani neúčast mnoha z nich v hlasování nestačila, aby získala nadpoloviční většinu zbývajících odevzdaných hlasů. O post prvního místopředsedy strany, stejně jako předsedy, neprojevil kromě jediného oficiálního kandidáta předem nikdo zájem. ODS je dnes ve stavu, kdy nejen „nemá kádry“, ale zcela se z ní vytratil duch soutěživosti, plurality a opravdové demokratické diskuse. Ještě hůř dopadla dříve tak hlasitě zdůrazňovaná férovost, dnes již občanskými demokraty zřejmě postmoderně považovaná za přežitek, a její nedostatek dokonce za projev demokracie. Kandidátku, na které se předem domluvili, pak ve volbách podrazili. V té chvíli zcela padla opona ochotnicky zrežírovaného sebevědomí občanských demokratů a reflektory nasvítily vnitrostranickou realitu. Ta vypovídá o tom, že namísto otevřené soutěže zdola vybíraných nominantů a následného celostranického volebního souboje názorově vyprofilovaných kandidátů o podobě strany rozhodují zákulisní dohody navenek netransparentních struktur.
Nastalý zmatek v ODS využil a dočasně opuštěnou scénu obsadil komik, bývalý bulvární novinář a starosta Prahy-Řeporyj Pavel Novotný. Nicméně v době, která jeho vystoupení předcházela a trvala snad dvě hodiny, předseda Fiala ukázal, kdo skutečně ve straně drží moc a které stranické orgány slouží jako dekorace pro veřejnost. Namísto příslušného stranického orgánu, kterým by byla výkonná rada, případně předsednictvo, svolal si předsedy regionů a s nimi vygeneroval nového kandidáta na prvního místopředsedu. Za normální situace by předseda strany nanejvýš krátce vystoupil se svým komentářem k situaci a pokračovalo by se v souladu s volebním řádem vyhlášením nové volby. Než Zbyněk Stanjura, předseda poslaneckého klubu, nečekaně získal novou funkci, přihlásil se ke kandidatuře již uvedený Pavel Novotný a jedna radní pro školství z pražské městské části. Při Novotného projevu záběry kamer ukazovaly zmatek ve tvářích spolustraníků, kteří nevěděli, zda projev přečkat se smíchem jako parodii, anebo zda mediální starosta myslí vše vážně. Když jim začalo docházet, že to, co se odehrává, není přelud nebo sen, ale že pan starosta se svým projevem kandiduje doopravdy, mnozí straničtí představitelé to nedokázali přetrpět jinak než s krčením ramen a bradou opřenou v dlaních vytrvat s pohledem zapíchnutým do desek lavic až do konce Novotného exhibice. To, jak jsou současné stranické postupy v ODS vzdálené skutečnému živému tepu demokracie, dokreslila svojí neznalostí délky projevů kandidátů na místopředsedy poslankyně Jana Černochová, která se o to spíše jen pokoušela, než aby volby skutečně řídila.
V těchto souvislostech by neměl uniknout pozornosti ani styl Fialova stranického vedení. Otázkou je, proč za svoji první místopředsedkyni podporoval Alexandru Udženiju, když musel vědět o její všeobecné neoblíbenosti ve straně a také náklonnosti ke spolupráci s babišovským hnutím. Jak to, že nepodporoval generování více kandidátů ve stranických primárkách, jak je ve fungujících demokratických stranách obvyklé, z nichž nejúspěšnější uchazeč by post následně získal? Personální politika Petra Fialy se nepřekrývá s mediálním obrazem autentického intelektuálního konzervativce. Za své místopředsedy měl vždy zřetelně protikonzervativní liberály, jako například Jana Zahradila a opakovaně Alexandru Udženiju. Stejné persony nominoval na viditelné pozice, které strana vybojovala – vzpomeňme Jana Zahradila do čela evropské kandidátky,Václava Klause jun. do čela školského výboru sněmovny, Jaroslava Kuberu do čela Senátu. Uvedená personální reprezentace ukazuje, že politická praxe Petra Fialy je bližší těmto představitelům a také kritice lidoveckého omezení obchodní doby během vyjmenovaných svátků, jak vypíchnul ve svém projevu. Oč se takový konzervatismus opírá, když jeho představitelé nedočetli desatero ani do třetího přikázání? Proč si ke kritice vybral právě tuto lidoveckou iniciativu, když autentičtí konzervativci stejného evropského kulturního okruhu vždy rozlišování mezi pracovním dnem a svátkem prosazovali? Stejně zajímavý je vztah strany k osobě profesora Petra Fialy. Z devótních projevů a prořeknutí vyplývá, že stále přetrvává dichotomie my, staří členové ODS, a on, zachránce zvenčí. I z toho vyplývá, že se jeho pozice může změnit v čistě reprezentativní, která mediálně překrývá vysoký stupeň přežívání nereformované ODS.
ODS ukázala, že za šest let pod vedením Petra Fialy uvízla na půli cesty a strana rozhodně není připravena převzít vládu. Agónie vnitrostranické demokracie je pravou příčinou neschopnosti překročit práh věrohodnosti a porazit vládu ANO. Dnešní ODS je také stranou regionálních zájmů a perspektiv, bez opravdového zaujetí o celostátní dění. Absence kandidátů do nejvyšších stranických funkcí je toho jasným důkazem. Nicméně pro předsedu strany Petra Fialu bude příště mnohem obtížnější uhájit svoji pozici, aniž by slíbil ukojit ambice stále se zvětšujícího počtu spolustraníků volajících po vládních křeslech. Vyjádření o vstupu do příští vlády v pozici seniorní strany je jasným přiznáním neschopnosti být alternativou premiéra Babiše. Zároveň tento slib představuje průhlednou kličku na voliče. Není třeba být profesorem politologie, abychom si uvědomili, že ANO rovná se Andrej Babiš a vstup do vlády znamená akceptovat trestně stíhaného bývalého komunistu a spolupracovníka StB jako premiéra. Úspěšný vůdce nemůže ve volebním klání slibovat nic menšího než volební vítězství. Jedině takový výsledek věrohodně potvrdí návrat k tradičnímu politickému systému, ve kterém se střídá vláda s opozicí. Opoziční strany, přes rétoriku posledních let, začínají s blížícími se volbami měnit své priority. Pokud nic nezvrátí tento trend, je třeba na vývoj v České republice pohlížet jako na pomalé a postupné odumírání mechanismů pluralitní liberální demokracie. Konkrétně to znamená, že stávající české demokratické politické strany zdegenerují natolik, že nebudou schopny plnit svoji systémovou funkci a budou se stávat nepotřebnými.
Volební sjezdy tří opozičních stran zvýšily nepravděpodobnost jejich efektivní volební spolupráce. Bez ní nelze odstranit vládu Andreje Babiše v naší zemi. Pokud by se předseda ODS Fiala doopravdy chtěl stát premiérem a za dva roky obhájit i stranický mandát, je nezbytné, aby reprezentoval přání protivládního občanského hnutí, které dokáže zmobilizovat stovky tisíc lidí, a také aby sjednotil v jakékoliv formě rozdrobenou opozici a postavil se do jejího čela. Pokud se v příštích sněmovních volbách dnešní opozice svého hlavního úkolu úspěšně nezhostí, v nové sněmovně může usednout v oslabené podobě co do počtu subjektů, tak do počtu mandátů. A obecná nespokojenost s její dysfunkčností povede k založení nového protivládního hnutí odspoda, z aktivistů například Milionu chvilek pro demokracii nebo různých regionálních spolků.