Člověk, který proti mně sedí a drží v ruce skleničku vína, je chirurg; katolík. Pijeme, povídáme si a je nám spolu dobře. Probrali jsme už několik témat; rozumíme si i v řadě otázek, kde panuje hustá síť oficiální, ne jenom státní, ale ještě silnější propagandy, která připravuje lidi o schopnost myslet. Připadáme si jako hrdinní disidenti: názory, které v mnoha věcech společně zastáváme, bychom jen těžko mohli říkat v běžném prostředí, aniž bychom se vystavili nepochopení a odsouzení, ostrakizaci.
Ale najednou je atmosféra shody a porozumění pryč. Slyším: „Je vědecky dokázáno, že černoši jsou méně inteligentní než my, a jenom z ideologických důvodů se to nesmí říkat.“ „Z důvodů jaké ideologie?“ ptám se. „To je právě to, že se o tom nesmí mluvit, knihy, kde se to dokazuje, jsou zabavovány – ale ta ideologie nemá vlastně ani jméno. Jak té ideologii říkat? Antirasismus, třeba?“
„Takže ty jsi rasista?“
„Ne, rasista nejsem…“
Nikdo nahlas neřekne: Jsem rasista, ani ten, kdo rasista je.
A přitom alespoň malý kousek rasisty je ve skutečnosti v každém z nás.
Ze současné vlny odporu proti rasismu mám radost. Je samozřejmě úplně bláznivé odstraňovat sochy Kryštofa Kolumba nebo psát na podstavec pomníku Winstona Churchilla BLACK LIVES MATTER, jako by snad Churchill vraždil černochy.
Ale nepochopitelné pro mě je, že ve Spojených státech stojí dodnes sochy velitelů z občanské války, kteří bojovali za zachování otroctví – a to otroctví ne snad někdy v kruté antice, nýbrž otroctví v moudrém a vědeckém 19. století… Pryč s nimi! Dokonce se dodnes jmenují některé vojenské základny po vojácích, kteří bojovali proti jednotě Spojených států amerických! Busty těchto velitelů stojí v zákonodárném sboru USA: každý z padesáti států má právo uctít na dva své občany na Kapitolu a státy bývalé Konfederace tam často umisťují portréty jižanských válečníků z občanské války. Nechci teď nikoho z nich citovat jménem, o jména nejde, jde o princip: otroctví, to jest lovení, převážení, ponížení, degradace lidské bytosti na úroveň zvířete, její „vlastnění“, prodávání a kupování je NAPROSTO NEPŘIJATELNÉ vždy a za všech okolností a zcela bez výjimky.
Říká se, že nic není černobílé – ale otroctví v Americe bylo černobílé: nebyl ani jediný bílý otrok, nebyl ani jediný černý otrokář. Říká se často, že činy lidí, kteří žili v jiné době, se nemají posuzovat morálními měřítky dneška: ale otrokářství hájili a provozovali lidé, pro které byla Bible svatá kniha a s evangeliem vstávali i chodili spát…
Odsuzuje se často bourání pomníků jako takové: ale sochy otrokářů nemůžou mít své místo ve společnosti, která říká, že všichni její občané jsou si rovni před zákonem.