1.
Mám rád ironii a dotahování věcí až ad absurdum a sám rád tyto postupy používám: ale domnívám se, že mají vždy sloužit k lepšímu objasnění pravdy – ne jejímu zamžení. Skutečně není mým cílem, aby se americké vojenské základny jmenovaly „Květinková, U šafránu a Na větrném vršku“ – ale kdyby se tak jmenovaly, nevadilo by mi to: ať si Američané pojmenovávají základny jak chtějí (ostatně japonské válečné lodi měly podobná lyrická jména). Ale vadí mi, pokud je jméno základny pojímáno jako projev úcty k nějaké osobnosti – a když tou osobností je člověk, který si vojenské zásluhy získal bojem proti ústřední vládě USA a za zachování otroctví. Pokud současná ústřední vláda USA akceptuje „zásluhy“ těch, kdo zvedli zbraň za institut otroctví – tak jako by tím i dnes otroctví do určité míry schvalovala. A to mi vadí, i když nejsem Američan.
Jsou fenomény, a držení člověka v okovech, převážení člověka na jiný kontinent k nucené práci a vypalování jména firmy člověku žhavým železem na prsa je jedním z nich – které jsou nepřijatelné absolutně a vždy. Stejně tak jako nacismus nebo komunismus. Nejsem odborník na americkou občanskou válku a nevím, jaké jiné motivy kromě zrušení otroctví byly ještě ve hře. V lidském jednání bývá vždy celá spletice motivací. Nemíním diskutovat o válečných krocích (či zločinech) té či oné strany, nechci také uvádět žádná jména: opravdu nejsem odborník... Jedna věc je však jasná: jedna válečná strana bojovala proti zotročování lidí, a druhá za jeho zachování. V odvetě za vybombardovaná britská města ničilo britsko-americké letectvo koncem druhé světové války německá města už bez jakékoliv vojenské příčiny a přivodilo tak krutou smrt desetitisícům nevinných lidí. („Německo, tvá města hoří jako svíce, to je pomsta za Oradour, pomsta za Lidice,“ radoval se i český básník Vítězslav Nezval.) Nesmí být zakázané podrobit rovněž kroky spojenců kritickému soudu, není ovšem možné posuzovat je bez souvislosti. A hlavně: nesmí z nich plynout, jako to dělají neonacisté, obhajoba hitlerismu. Je pro mě bolavé, že musím použít takovéto srovnání. I kdyby byly za války Severu proti Jihu zločiny armády USA na území konfederovaných států sebevětší, nesmí se z nich vyvozovat nějaká relativizace otroctví. A s tím se Bohu žel leckdy setkávám.

2.
Winston Churchill způsobil smrt více než milionu a možná až tří milionů lidí, když nechal za hladomoru v Bengálsku odvážet potraviny pro potřebu nejen armády, ale i jiných zemí, například Řecka. A ještě se vyjádřil, že Indové se množí jako králíci. Zdá se, že pro něj neplatilo BROWN LIVES MATTER.
Je to odporné, je to odsouzeníhodné, nesmí se o tom mlčet, jako se dosud mlčelo – ale i tak zůstává Churchill vítězem nad Hitlerem. Stejně tak jako George Washington zůstane hlavní postavou vzniku USA. Že se připomínáním temných stránek v jednání a životě kladných postav historie připravujeme o národní hrdiny? Proč ne? Co by mělo být alternativou? Život ve lži? Lepší žádní hrdinové (ale to nehrozí, skutečných hrdinů máme hodně) než hrdinové utvoření zčásti z pravdy a zčásti z falešné legendy.

3.
Je myslím opravdu zřetelně vidět, že určité síly využívají protesty proti rasové diskriminaci, kolonialismu či otroctví jako beranidlo k (dalšímu) útoku na systém. Ale z toho přece neplyne, že bych měl být ochoten akceptovat nějaké, jakékoliv projevy rasismu! Dám si pozor na to, abych nebyl v jednom houfu s lidmi, jejichž názory považuji za srovnatelně špatné s rasismem, ale nepřestanu křičet svůj odpor proti rasismu jen proto, že stejně křičí i někdo jiný, s kým jinak už skoro v ničem nesouhlasím.

4.
A nechci systém, v jehož základech by byla třeba jen malá troška rasismu. Nechci systém, který sice s klidem odsoudí rasismus slovně, ale hájí pomníky mužů, kteří zbohatli obchodem s lidmi.
Argument pro mě není ani to, že kdyby se systém zhroutil (k čemuž má daleko), prý by možná na jeho troskách vyrostl nějaký jiný, ještě horší; nikdo neví přesně, co bude. Lidstvo mělo už mnoho příležitostí se poučit, že obhajoba nějakého zla poukazováním na jiné, větší zlo je jednou z cestovních map do pekel. Naopak důslednost v postoji k mravnímu zlu, odmítání kompromisů se zlem a jakéhokoliv appeasementu vede nakonec i k lepší sebeobraně – jakkoliv to třeba zpočátku tak nevypadalo.