Pokud jde o historii, myslím, že všechny národy žijí ve lži – někdo víc, někdo míň a někdo docela. Snad jen s výjimkou Německa, které nezavírá oči před svou strašlivou minulostí, a dokonce vyhledává ve svých dějinách další, dosud nezdůrazňovaná temná místa, například v historii německého kolonialismu v 19. století, aby je šéfka vlády mohla oficiálně odsoudit a omluvit se. Jinak se všechny národy tváří, že byly lepší, než byly, a učí tak i děti; zločiny, ale i trapné prohry ve svých dějinách se snaží ignorovat. Případně z nich obviňovat někoho jiného. Když vyšlo v Rusku Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna, jeden z recenzentů napsal: „Myslel jsem si, že kdyby vyšel u nás Solženicyn, zbořil by se svět – ale teď se kniha válí v knihkupectvích, a nikdo ji nečte…“ Rozumíte tomu? Je to jasné: stačí si jen uvědomit, jak v Česku bolí připomínání zločinů, které se staly při vyhánění Němců po druhé světové válce!
Ale platí to i pro jednotlivce: kdo z nás si nevylepšuje „sívíčko“, když se musí někomu předvést a uchází se třeba o místo?
Nedá mi to, abych nedodal, že téměř komické je to například u spisovatelů! Jeden francouzský autor českého původu teskní v jednom románu, že jako spisovatel může škrtnout první kapitolu své knihy a napsat novou, ale totéž nemůže udělat se svým životem; sám škrtl velkou část svého díla a snaží se přesvědčit svět, aby na ni zapomněl... Ale to se stává i lepším autorům: třeba takový Graham Greene zavrhl dva své rané romány, takže nevycházejí v reedicích a nepřekládají se a většinou se ani neuvádějí v jeho bibliografii...
Podívejme se do Říma. V bazilice svatého Pavla před hradbami hledí ze stěn dlouhá řada více než čtvrt tisícovky papežů, jak je tak vlny dějin přinášely – jsou tam skuteční gauneři, na jejichž existenci by každý zbožný katolík rád zapomněl, vedle nich světci.
Dějiny se nedají změnit – ale je možné o nich lhát a falšovat je.
Proto je každá snaha o větší pravdivost v historii cosi nesmírně pozitivního, něco, co léčí národní život. Každá lež totiž vrhá velmi dlouhý stín a nepravda má v národním životě vždycky následky; to, že Američané dostatečně nepojmenovali a neodsoudili zločin otroctví, je jednou z příčin dnešního rasismu v této zemi.
Přiznávání si zločinů má velký étos (i když se přitom dějí samozřejmě i smutné excesy a chyby, jako ostatně ve všem, co lidé dělají). Už jsem napsal, že vítám současnou vlnu strhávání soch otrokářů v USA. I z budovy amerického zákonodárného sboru má zmizet jedenáct soch mužů, kteří bojovali za zachování otroctví – myslím, že se to mělo stát už dávno, protože ti lidé zmizí z galerie těch, kdo jsou hodni obdivu a úcty. Něco trochu jiného je, že čtyři chlapíci mají být odstraněni i z řady bust předsedů – která tak přestane být úplná. Pokud je to míněno jako další účtování s otrokářstvím, je to správné, ale pokud by to mělo být chápáno, ale to snad není ten případ, jako zapírání existence otrokářství, byla by to jen další lež…
Očišťování národní mysli je proces bolestný a dlouhodobý. Kdy například zmizí z kopce nad Prahou nadživotně veliká socha Jana Žižky z Kalicha, v jehož životě ani jeho ctitelé nemohou najít nic pozitivního, kromě toho, že bil Němce a papežence?