Můj nejranější zážitek, který si má malá hlavička dokázala zapamatovat, lze datovat velmi přesně.
Sedím na schodišti, dědeček mne utěšuje. „Ukradli mi mámu!“ naříkám. Táta právě odvezl maminku do porodnice. Druhý den se narodil brácha. Byly mi dva roky a tři měsíce.
Úřadovala-li by tenkrát dnešní vláda a návrhy jí předkládala paní ministryně Maláčová, mohl jsem si ten traumatizující moment ušetřit.
Kdyby totiž moje maminka neodolala touze nastoupit jako poštovní doručovatelka, byl bych už rok a třičtvrtě, od šesti měsíců, pravidelným návštěvníkem jeslí. Když by ji odváželi do porodnice, doma bych asi nebyl. A kdoví, jestli by mi na té osobě, kterou bych od půl roka vídal po večerech a o víkendu, natolik záleželo.
Člověk nemusí být zrovna vývojový psycholog, aby věděl, že odložit šestiměsíčního špunta do jeslí (pro ty, kdo si to nepamatují, dodávám, že v tom věku neumí mnohé dítko lézt ani sedět) není zrovna dobrý nápad. Vzpomenu-li si na své početné potomstvo, děti i vnoučata, nemohu jmenovat ani jednoho, který by o něco takového stál, či by se (při zpětném pohledu) na jesle dokonce těšil.
Ony se ty jesle vymstí vlastně hned dvakrát.
Napoprvé tím, že pobyt v nich duševnímu vývoji dítěte uškodí. Mámu žádné kolektivní zařízení se sebelépe vyškoleným personálem nenahradí. Nedávno jsem přečetl knížku Jsi tam, brácho? V ní dva psychologové přesně o tomhle tématu píší. Rozhodující období pro psychický vývoj člověka jsou první tři roky. Když se toto období promarní, lze něco málo zachránit do šesti let. A tečka.
Troufám si říci, že toto tvrzení by dnes potvrdila valná většina dětských psychologů. Ale i psychologové jsou jenom lidi a lze očekávat, že pod tlakem vlády, „pokrokové“ části veřejnosti a některých médií se jejich postoje začnou měnit. Před dvaceti lety by vám také skoro každý psycholog řekl, že není v zájmu dítěte, aby ho namísto maminky a tatínka vychovávali dva chlapi. A dneska si něco takového dovolí říci jen ti nejstatečnější odborníci a většina z nich jenom mezi čtyřma očima. Tak mocná je homosexuální lobby a tak obávaný je mediální lynč. Jenže ono jde v obou případech o to, jaká je pravda, a o dobro těch nejbezbrannějších z nás.
Napodruhé se mnohým rodičům odložení dítěte do jeslí vymstí za poměrně dlouhou dobu, ale zato i s úroky. V době, kdy zestárnou a sami budou potřebovat zájem a péči. Stejně jako kdysi jejich děti. Ale kde se nevytvoří pevný vztah a citové pouto, tam už zbývá jen ústavní péče a erární ošetřovatelka.
Ono nikdy nepřestane platit, že jak si kdo ustele, tak si také lehne!

.  .  .  .  .  .  .  .

Každému doporučuji k přečtení: