Cvičení
Dnes, podle oznámení Běloruské republiky, zahajuje armáda tohoto státu manévry na hranicích s Polskem. Myslí si běloruský prezident Alexander Lukašenko, že jeho zemi hrozí vojenský útok ze strany Polska? Nevím, co si Lukašenko myslí (a mám, jak se mi zdá oprávněný, pocit, že už to neví ani on sám…), rozhodně však vyhlašuje, že se takového útoku bojí.
Jak by asi útok krvežíznivých Poláků na mírumilovné, státní kapitalismus budující Bělorusko vypadal? Chtějí Poláci, snad za účasti amerických vojsk, připojit kus běloruského území? Například Grodno? Mohli by tam potom vyhlásit referendum, ve kterém by se tamní obyvatelé devadesátiprocentní většinou hlasů jasně vyslovili, že vždycky patřili a nyní už zase po právu patři k polské rzeczi pospolité… Polsko je agresivní velmoc, má stálou potřebu připojovat nová území.
Ale tomu je Alexander Lukašenko odhodlán zabránit. Vojenská cvičení na hranicích s Polskem dnes začínají.

Nět fašizmu!
Ale možná se Alexander Lukašenko ještě víc bojí Německa, tedy toho hitlerovského. „Nět fašizmu!“ skandovaly davy na manifestaci, k níž na jeho podporu svezly autobusy účastníky z celého Běloruska.
Jaká je vlastně politická agitace Lukašenkova režimu? Čím režim krmí davy? Nevím – a ze západního zpravodajství se to nedovídám.
Nové volby nebudou, zahraničním vlivům se ubráníme, internet když, tak zase vypneme, slyšíte, moci se nevzdám – ale pokud chcete reformy, klidně je udělám a začnu hned zítra, volal na té své manifestaci Lukašenko. Dost značná ztráta soudnosti tváří v tvář nespokojenosti lidu – to je společný znak všech diktatur.
Určitou schopnost manévrování však Alexander Lukašenko ukázal. V polovině týdne se jako mávnutím kouzelného proutku změnil přístup k protestům proti oficiálním výsledkům voleb: brutální zákroky těžkooděnců z hodiny na hodinu přestaly, státní televize (a i v té se prý vzmáhá nespokojenost, hlavně technického personálu, ale nejen toho) přestala zastrašovat diváky pomocí obrázků do krve zbitých demonstrantů, kteří na kameru říkali, že už nikdy nebudou demonstrovat.
Výrazům nespojenosti s režimem se nyní ponechává volný průběh – jak dlouho ještě?

Paralely
Člověka samozřejmě napadají podobnosti současného běloruského dění s našimi roky 1989, ale i 1968.
Může přijít internacionální pomoc z východu, mohou cizí tanky zaplavit zemi – a vše bude zase jako předtím, než lidé začali snít sen o svobodě?
Alexander Lukašenko to velmi zřetelně naznačuje – a velký bratr, jak slyšíme, souhlasí. Běloruské protesty proti jasně zfalšovaným volbám už podle Lukašenkových slov ohrožují „celé socialistické společenství“, tedy, jeho současným slovníkem, „celý postsovětský prostor“. Nakonec by mohli chtít férové a skutečně demokratické volby i ve Střední Asii. Nejde tedy jen o Bělorusko.
Na včerejší (16. srpna 2020) protirežimní demonstraci v Minsku se podle západních novinářů sešlo 200 000 lidí. Co dál? Mají v Bělorusku svého Václava Havla? Někoho, kdo dá řád a tvar všeobecné a leckdy hlouběji neujasněné nespokojenosti s režimem a jemně, současně však pevnou rukou převede zemi od diktatury k pluralitě?
Nevím, nikdy jsem se o Bělorusko příliš nezajímal – pokládal jsem je za ztracenou zemi, která se ocitla v Evropě jen jakýmsi omylem. Ale lidé v Bělorusku cítili a žili, sledovali dění západně od svých hranic a začali toužit po změně.
Je totiž vidět, že protesty proti Lukašenkovi nejsou jen politické, ale mají zřetelný kulturní rozměr, a téměř se o tom nemluví. Vidím ještě jednu paralelu současných demonstrací v běloruských městech, totiž paralelu s rokem 1968 v Kalifornii a jinde na západě: „Jsme tu ve jménu lásky,“ hlásá plakát v rukou mladé demonstrantky.
Bělorusko jako by dnes dohánělo desítky let vývoje.