Nejsou to maličkosti, vládní protiepidemická opatření rozhodují o životech tisíců lidí, ani ne tak tím, že je chrání před smrtelnou nemocí, jako tím, že jim komplikují a někdy zcela znemožňují jejich zaměstnání, a těm, kdo nejsou vládními protiepidemickými kroky přímo existenčně zasaženi, alespoň znepříjemňují každodenní život. Ve jménu čeho? No přece kvůli jejich životu a zdraví!
Je třeba popravdě říct, že poměrně razantní opatření v jarních měsících, i když mnohdy zmatená, byla oprávněná; vedla k tomu, že pandemie viru, který se šířil z Číny, zasáhla Česko méně než většinu evropských zemí.
Ale co teď? Virová pandemie ještě není za námi – ale už nepředstavuje smrtelně vážnou hrozbu. Na letošní vir se masově neumírá, jako před sto lety při epidemii španělské chřipky, vir nadto mění své chování – a je stále méně nebezpečný; přibývá nakažených bez vážnějších příznaků, počty hospitalizovaných s nemocí covid-19 jsou nepatrné a smrtelné nebezpečí virus představuje jen zcela výjimečně, a i to především pro lidi v seniorském věku…
Ale i tak: kdo by chtěl zbytečně ochořet jakoukoli nakažlivou nemocí? Proto všichni dodržujeme, co nám vládní a hygienické orgány nařídí.
Ale je to z jejich strany stále komičtější a trapnější. Podle jakých kritérií se činí rozhodnutí o tom, kdy a kde jsme povinni zahalit si nějakým tím hadrem pusu a nos? A rozhodnutí o tom, jak je třeba omezit kadeřnictví, hospody, divadla, koncerty, festivaly, bary – i kostely? To, co předvedlo Ministerstvo zdravotnictví v uplynulém týdnu, překračuje fantazii i toho nejlepšího satirického spisovatele, který by chtěl napsat nějakou taškařici na téma „nekompetentní vládnutí“. Nejdřív má člověk radost, že vláda vyslyšela nářky lidí, že opatření nelze vyhlašovat ze dne na den (nebo dokonce, jako v Moravskoslezském kraji, z hodiny na hodinu, kdy lidé mohli jet ráno do práce tramvají bez roušky, ale když se vraceli z práce, už byli povinni roušku v tramvaji mít). Už 17. srpna nám bylo sděleno, co bude platit od 1. září. Jenže následoval karneval změn. Každý den se pravidla pro dobu po 1. září nějak změnila. Proč?
Celoplošné nošení roušek od 1. září nařídil vládní orgán pro řízení zdravotních rizik, který si nedávno zřídil premiér Babiš a jmenoval se sám do jeho čela; zasedají v něm i ministři zdravotnictví a vnitra. Když se nová opatření, zejména ta ve školství, setkala s kritikou i výsměchem (děti si například měly nasazovat a zase sundávat roušky kdykoli přešly ze třídy na chodbu a zpět), premiér se podivil, co že to prý z ministerstva vypadlo… A ministerstvo pravidla měnilo. A zase měnilo. Co na to sám virus? Virus ví své. 
Kdo je v této komediální zápletce za blba, totiž, to není virus, nýbrž ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Není se co divit, že se opět hlasitěji rozezněly hlasy volající po jeho odchodu z vlády. Ovšem premiér Andrej Babiš se ho zastal. Ministr prý za nic nemůže! To odborné komise, které jsou tři (a za trest teď byly přeskupeny) jej prý uvedly v omyl!
Kde to žijeme? Že různí odborníci, navíc z různých lékařských oborů, mají různé názory, je přece normální. Názor je názor – ale proč šíří omyl? A ještě tak rafinovaně, že ani sám ministr zdravotnictví nepozná, že jde o omyl – a nechá se do něj bezelstně uvést, takže sám premiér to musí napravovat?! (A co to předchozí zasedání komise, které Andrej Babiš sám předsedal?)
Trest ovšem následoval, a Rastislav Maďar, ještě před chvílí jedna z vědeckých mediálních hvězd protivirové fronty, už, jak se zdá, skončil…
A Adam Vojtěch? Ten nekončí. Premiér Adama Vojtěcha potřebuje: v jeho marketingu zastává tento ctižádostivý mladík, bývalý budoucí zpěvák, důležitou roli blbce: na jeho zádech se může premiér předvádět jako ten rozumnější, jako ten, kdo víc a lépe myslí na prosté občany. Takže možná ještě několikrát budeme svědky toho, jak jej premiér nejdřív před národem poníží, a pak se ho zastane.