V květnu uplynulo již 52 let od dne, kdy jsem poprvé s přáteli navštívil Lidice. Tato návštěva předznamenala moje následující trvalé kontakty s touto mučednickou obcí, jež mi tak říkajíc přirostla k srdci. Z dostupných pramenů jsem se seznámil s historií původní vesnice a s jejím tragickým koncem i obnovou. V posledním půlstoletí jsem pak již poznával život Lidických osobně.
Jako křesťané jsme postrádali v obnovené obci kostel. (Byl sice projektován, avšak po roce 1948 se jeho výstavba nerealizovala.) Ani při každoroční červnové vzpomínce na tamní mučedníky nebylo až do roku 1968 myslitelné zařadit do programu modlitbu či jakýkoli křesťanský prvek. Proto jsme my – tehdy mladí – křesťané v atmosféře nadějného pražského jara 1968 uspořádali pěší pouť do Lidic s polní mší svatou na pietním území a při té příležitosti tam ustavili Výbor pro postavení kostela v Lidicích. Těch pěších poutí (v době normalizace neoficiálních) potom následovalo ještě 48 (až do roku, v němž byl instalován pevný oltář na základech původního lidického kostela) a výbor pro postavení kostela (v době normalizace zakázaný) byl nahrazen nadací Memento Lidice, která dala vznik lidickému duchovnímu a humanitárnímu středisku Oáza.
Uvedené aktivity, na nichž jsem se podílel, byly pro mne příležitostí poznat mnoho lidických občanů a mezi nimi i představitelů obce i organizací tam působících nebo s obcí spolupracujících. Ať již to bylo v době nesvobody, kdy spolupráce s oficiálními orgány a organizacemi byla téměř nemožná, nebo po listopadu 1989, kdy převládala převážně dobrá součinnost se všemi.
Dnes se již s ohledem na věk a zdravotní stav na aktivní činnosti zde nepodílím. Nicméně alespoň na dálku s Lidickými i jejich partnery komunikuji. Dění v obci se snažím stále sledovat. Někdy jsem i tázán na názor v té či oné záležitosti. A takových dotazů přichází právě nyní hodně. Lze totiž zřetelně pozorovat v Lidicích značný neklid.

Jaké jsou problémy?
Především je třeba poznamenat, že obnova obce vyrvané z jejích kořenů se potýká od počátku s mnoha problémy, jež byly zvláště vystupňovány čtyřicetiletou dobou nesvobody. A některé z těch počátečních problémů přetrvávají ještě po tři čtvrtě století. Jako dlouholetý činovník křesťanských organizací Concordia (viz www.concordiapax.cz), usilujících o svornost mezi lidmi, mohu potvrdit, že těžký a složitý osud lidického společenství vyžaduje stále nemálo sil a vytrvalosti na cestě k vzájemnému porozumění mezi odlišně smýšlejícími skupinami občanů. A to ať již jde o hodnocení minulosti nebo o nová rozhodování.
Zdrojem trvající názorové neshody jsou dnes již dávno zemřelí dva stateční lidičtí rodáci Josef Horák a Josef Stříbrný, kteří bojovali za naši vlast v britské armádě. Jedni jim chtějí postavit pomník, jiní v nich vidí příčinu tragického června 1942. Další ukázkou názorové nejednoty je praktická aplikace křesťanského přístupu k lidickému dramatu, jenž je některými nepochopen a odmítán.
Mohli bychom pokračovat dalšími příklady tolik chybějící názorové tolerance, jejíž absenci můžeme též pozorovat v dění kolem Českého svazu bojovníků za svobodu, v němž se nedávno ve vazbě na Lidice zformovalo a částečně z něj postupně vystoupilo několik různě smýšlejících skupin členů a vznikly dokonce i nové spolky.
Tím se již dostáváme k současné poměrně vážné situaci, jež upoutala pozornost sdělovacích prostředků a tím i širší veřejnosti – na rozdíl od naznačených dlouhodobých vnitřních nesouladů, jež zůstávají spíše jen záležitostí Lidických. Nyní však došlo v jedné záležitosti k velkému vyhrocení názorového sporu.

Státní záležitost
Vše započalo reportáží České televize v pořadu Reportéři ČT dne 10. 6. 2019, která byla věnována životnímu příběhu židovské obyvatelky Štěpánky Mikešové, jež byla odvlečena z Lidic 2. 6. 1942 a zahynula v koncentračním táboře. Autor pořadu Marek Wolner seznámil televizní diváky s výsledky bádání historika Vojtěcha Kyncla, podle nichž k zatčení této ženy došlo na základě udání její domácí, která na útrapy z koncentračního tábora zemřela v roce 1946. Její osmaosmdesátiletá dcera toto historikovo tvrzení nepovažuje za věrohodné, opírajíc se o názor archiváře Vojtěcha Šustka, jenž se touto věcí rovněž zabýval. Proto podali starostka obce a někteří obyvatelé Lidic stížnost na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, a obrátili se dokonce na prezidenta republiky i další státní představitele s žádostí o podporu jejich protestu a tuto žádost zveřejnili. Této podpory se jim bleskurychle dostalo.
Stěžovatelé vystoupili současně s kritikou ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové, že proti – podle nich neprokázanému – tvrzení o udání paní Mikešové jednou z lidických žen neprotestovala. A vyslovili také nespokojenost s řízením památníku, o němž soudí, že nedostatečně zohledňovalo odkaz lidické tragédie.
Výsledkem těchto protestních akcí byl rychlý a tvrdý zásah ministra kultury, který donutil pod pohrůžkou odvolání ředitelku Lehmannovou k rezignaci a vyhlásil výběrové řízení na obsazení jejího místa. Ve výběrovém řízení byl ke spokojenosti protestujících, ale i vedení obce a stěžovatelů, vybrán člověk kvalifikovaný a znalý lidické problematiky – historik Eduard Stehlík.
Novému řediteli důvěřuji. Pokud jde o odchod jeho předchůdkyně, domnívám se, že se stala nevinnou obětí zbytečně vyvolaných vášní.

Spravedlivá cesta k uklidnění
Památník Lidice vydal dne 23. 6. 2020 tuto tiskovou zprávu:

Ač se k výrokům médií běžně nevyjadřuji, po přečtení článku na internetovém deníku Forum 24 „Marek Wollner odpovídá Lipovské: Kauza Lidice je uplácaná politikou“ udělám výjimku.

Profesí jsem historik, a proto si velice dobře uvědomuji vysoké nároky, které jsou na toto povolání kladeny. Historik má vést svůj výzkum pečlivě, svědomitě a nestranně. Má dbát na co nejvyšší možnou profesní úroveň své práce a musí se vyvarovat senzacechtivosti a dezinterpretace pramenů. Při práci s nimi a svědectvími pamětníků musí být samozřejmostí jejich kritické zhodnocení.

Velice citlivě vnímám, že původně ryze odborná argumentace kolegů Kyncla a Šustka postupně přerostla v mediální a politickou kauzu, od níž se jako ředitel paměťové instituce, která musí za všech okolností k historii přistupovat nestranně a nezávisle, distancuji.

Chci, aby se celý případ opět vrátil tam, kam patří, tedy na pole práce akademické a historické obce. Proto jsem se rozhodl bezodkladně oslovit odborná historická pracoviště v České republice i v zahraničí, s žádostí o nominaci expertů do vědeckého týmu, který vše nezávisle posoudí. Jimi vypracovaný posudek, včetně všech shromážděných dobových dokumentů, zveřejní Památník Lidice v plném rozsahu.

PhDr. Eduard Stehlík, PhD., MBA
ředitel Památníku Lidice