1.
Skandály Starostů a nezávislých byly v uplynulých týdnech skutečně výrazné, a populistická opozice, která má sama hory másla na hlavě, už větřila konec tohoto hnutí a oslabení demokratického tábora o jeden politický subjekt – pokud se těchto průšvihů řádně propagandisticky využije.
Že se tak nestalo, že se Starostové nesložili a nerozpadli, je dílo jednoho jediného člověka, předsedy Víta Rakušana. To, že dokázal v krátkém čase zorganizovat mimořádný sněm a na něm stranu znovu postavit na nohy, je až neuvěřitelný úspěch. Vít Rakušan je rozený politický lídr. A protože národ lídry potřebuje, držím mu palce. Ostatně nejsem sám: na předsedu kandidoval Rakušan na sněmu jako jediný a získal 292 z 297 odevzdaných hlasů. O místa za jeho zády se pak už ucházela řada lidí – a je to logické: když je velitel, najdou se i bojovníci… Starostové a nezávislí žijí – a myslím si, že budou ještě dlouho žít. Krize každého posílí, ovšem jen tehdy, když se ji podaří překonat.

2.
Ovzduším koluje, různými lidmi různě komentované, vyjádření Miroslava Kalouska, že Starostové a nezávislí nejsou politická strana, ale jenom lobbistická skupina. Zbývá dodat, že nebýt právě Miroslava Kalouska, Starostové a nezávislí by dnes dost možná mezi sněmovními stranami nebyli. To on, když po rozchodu s lidovci – nesmírně chytře – zakládal novou partaj (kterou – inovativně – nazval Top 09), postavil ji na knížecí slávě ctižádostivého Karla Schwarzenberga, a že neměl žádnou strukturu v regionech, tak i na Starostech a nezávislých jako partneru ve předvolební koalici; a docela potřeboval, aby se mu starostové do velké politiky příliš moc nepletli a spokojovali se s regionálními úspěchy; právě to Starosty posléze přestalo bavit a rozhodli se s TOP 09 rozejít a kandidovat samostatně – a uspěli.

3.
Politika je podivné lákadlo: příležitostí k tomu, jak přijít k různým výhodám a k penězům, je v ní tolik, že není v silách žádné strany, když se dostane k moci, ubránit se přílivu lidí, kteří jdou právě jen za vidinou rychlého a nečestného zisku. A není v silách mnoha – původně snad slušných – lidí, aby se po příchodu k moci nezkazili.
A protože člověk, který se žene za vidinou zisku, po prvních úspěších zákonitě ztrácí soudnost i opatrnost, žádná strana se po příchodu k moci neubrání množství skandálů.
Teprve postupně se strana i jednotliví ziskuchtiví mužové a ženy naučí, co je – v demokracii, jiné by to bylo v diktatuře – možné, a co možné není, co mohou získat, co nemohou. Lze to nazvat politickou dospělostí, a právě tato zkušenost (Vít Rakušan to ví a taky to nahlas říká) Starostům a nezávislým chyběla. Teprve teď se to, v bojových podmínkách, učí.