Francouzský prezident Emmanuel Macron jmenoval několik nových ministrů či ministryň. Mezi nimi Carolinu Cayeuxovou do čela Ministerstva územního rozvoje. Po nedávných parlamentních volbách se dílčí obměna vlády dala očekávat a tato informace by jistě zapadla, nebýt sledu událostí, které bezprostředně následovaly. Vezměme to chronologicky:
Dnes třiasedmdesátiletá paní ministryně před devíti lety, v roce 2013, na půdě francouzského Senátu prohlásila, že:
„Uzákonění stejnopohlavních manželství není jen proti přírodě, ale je zároveň bezhlavým hnaním se vpřed.“
Aktivisté z LGBTQI komunit tuto informaci zveřejnili a podali na paní ministryni trestní oznámení. Viní ji z diskriminace osob na základě jejich sexuální orientace, které se uvedenými výroky měla z pozice veřejné činitelky dopustit.
K aktivistům se připojila skupina padesáti levicových poslanců, kteří požadují demisi ministryně.
Paní ministryně na obvinění reagovala následovně:
„Od dnešního rána čtu a slyším vaše zprávy. Má slova ublížila mnoha z vás. Hluboce toho lituji, mé výroky byly přirozeně nevhodné. Rovná práva musí být vždy prioritou naší činnosti.“
Ještě předtím prohlásila, že má mezi homosexuály mnoho přátel a obvinění ji velmi trápí.
Mluvčí francouzské vlády prohlásil, že paní ministryně je součástí vlády, která práva homosexuálů vždy podporovala a po její omluvě považuje věc za uzavřenou.
Protože se ani zdaleka nejedná o ojedinělý případ, kdy se politik kaje za výrok vyřčený před mnoha lety, ve zcela odlišném kulturně-politickém klimatu, stojí za to se nad lapálií paní ministryně zamyslet. Člověku se totiž okamžitě vybaví slova Klementa Gottwalda k Rudolfu Slánskému z filmu Zabíjení soudruha: „Sebekritiku udělej velkou. A vypadni někam, ztrať se z vedení!“
Co si paní ministryně myslí doopravdy?
V roce 2013, když uvedené výroky pronášela, bylo paní Cayeuxové čtyřiašedesát let. O nerozvážném mládí u ní tedy hovořit nelze. Člověk v tomhle věku zřídka mění názory a paní ministryně vyrůstala v době, kdy vyřčené bylo normou. Není neopodstatněné se domnívat, že paní ministryně se jednoduše bojí stát si za svým. V sázce je relativně hodně. Post ministryně, vyhlídky na spokojený důchod úspěšné političky. O krk, jako Rudolfu Slánskému, paní ministryni nejde.
Končí diskuse!
Zajisté existují výroky, o kterých diskutovat nelze. Výzvy k vyhlazení některého etnika například. Ale dnes si aktivisté osobují právo jednostranně stanovovat hranice, kam až má ona „nediskutovatelnost“ sahat. A nová pravidla dokonce vnímají jako retroaktivní. Jakýkoli dle nich neakceptovatelný výrok, vyslovený třeba před desítkami let, je stejně hoden opovržení a okamžité denunciace jeho autora. Někdy to, u již nežijících osob zvláště, může působit až komicky. Ale stačí pár případů podobných právě řešenému, aby člověku začal tuhnout úsměv na rtech. Ne, není to špatný žert. Oni to myslí smrtelně vážně!
Zbabělost
Poslední slova Rudolfa Slánského před popravou údajně zněla: „Mám, co jsem si zasloužil!“ Lze je, pokud jsou pravdivá, chápat jako opožděnou a okolnostmi vynucenou, ale přece jen pravdivou reflexi.
Co jednou sami sobě řeknou politici, kteří přitlačeni ke zdi začnou vzpomínat nedohledných řad homosexuálních přátel, vyzdvihovat svůj boj za jejich práva, veřejně opouštět a zatracovat své dřívější a dost možná doposud v tajnosti zastávané postoje? Tahle zbabělá a zpohodlnělá sebranka má vést demokratické národy do střetu s válečnickým Ruskem, totalitní Čínou nebo cynickou Indií? Jak může ten střet dopadnout?
Smutné déjà vu
Mnozí z nás mají tu smůlu, že za komunismu prožili podstatnou část svého života. Ale díky tomu jsme získali nedocenitelnou zkušenost, kterou by dnešní aktivisté potřebovali jako prase drbání. Tehdy většině z nás vlastní rodičové o svém mínění programově lhali, abychom se náhodou na veřejnosti nepodřekli. Mnozí učitelé oficiální výklad prokládali opatrně formulovanými, relativizujícími poznámkami nebo otevřenějším vysvětlením mezi čtyřma očima po vyučování. Schůzovalo se jen tak naoko, to pravé včetně kontrarevolučních vtipů přišlo na řadu až při následující žranici. Věšely se sovětské vlaječky a přitom se na „Rusáky“ skoro všude nadávalo.
Mezi mlýnskými kameny
Česko patří k zemím, které nejen geograficky leží mezi barbarským a mentalitou jim více či méně cizím východem a blahobytem zmalátnělým, slabošským západem propadajícím mesiášské, sekulární víře ve spasení sebe sama. S tím, jak se vytrácí historická zkušenost a otěže ve společnosti přebírají lidé tuto osobní zkušenost postrádající, začíná střední Evropa ten komunistickou diktaturou nezvládnutý západ připomínat. Zdá se to být nevyhnutelné, protože na východě (jak je snad již dostatečně patrno) není o co stát a vlastní koncept společenského uspořádání si Česko vytvořit nedokáže. Čas ukáže, zda snahy realizované v Polsku či Maďarsku, vyvolávající už dnes mnohé otázky, alespoň dílčí úspěch přinesou. Ono je vůbec otázkou, zda za současné situace nějaká „zlatá střední cesta“ existuje.
Možná je to tak, že správnou cestu si člověk ani tak nezvolí, jako se mu spíše „uděje“. Možná ani tak nezáleží na tom, co si naplánujeme a vymyslíme, jako na tom, jací jsme. Jakých jako lidé dosahujeme kvalit. Jak dokážeme být obětaví, velkodušní, pokorní. V jaké míře si dokážeme připustit, že stvořiteli tohoto světa nejsme a nepatří nám ani poslední slovo v tom, co je správné a co nikoliv. Dokud nám tohle nedojde, budeme donekonečna vymýšlet strategie a kádrovat, stavět vzdušné zámky a bezmocně přihlížet, jak nám je neotesaní barbaři boří a nepředvídatelné okolnosti obracejí v prach.