Neděle ráno ve městě: několik samotářů míří do práce, mírně živo je jenom kolem nádraží a v historickém centru je liduprázdno. Právě tam, kde je nejvíc kostelů.
V zimě je ještě tma, kterou případně zdobí neóny, a atmosféra je poetická. Teď na jaře, kdy v tu samou hodinu už nesvítí lampy a ještě nesvítí slunce, je nálada mnohem střízlivější a přitom nabitá tajemstvím. Zvlášť když je takové ticho, které je přes týden nemyslitelné.
I kvůli tomu chodím na ranní, i když jsou mše různě po městě až do večera.
Kostel je zatím prázdný, svítí jenom pár paprsků přes okno a ještě voní kadidlo po večerní slavnosti. V boční kapli, kde bývá Boží hrob, už není ležící figura, ale tabulka s nápisem: „Vstal, není tady.“
Mše na velikonoční neděli je střídmější než obřady Bílé soboty, liturgie se vrací do normálu, ale dojmy z posledních tří dnů trvají. Kostelníci a varhaníci si oddychnou, že ty složitosti, co se konají jednou za rok, už jsou za námi, ovšem dnes svátky nekončí. Spíš začínají.
Má se zpívat sekvence: nezkrátím ji, i kdyby celebrant spěchal. Čte se evangelium o tom, jak Petr a Jan běželi k hrobu. Zítra o podplacení stráží, pozítří o plačící Magdaleně, ve středu o cestě do Emauz... už to v duchu slyším. Mohl bych si to číst doma, ale to jaksi není ono.
Po ranní mši už se ulice plní, ale jenom pomalu: zatím vstali hlavně ti, co jdou na další mši. Co s načatou nedělí? S tak krásně načatou velikonoční nedělí?
Doma je program volný, ale jeden bod je už léta pevný: přímý přenos požehnání z Říma do světa, i k nám za Alpy. „Cor semper poenitens“ – zní mimo jiné v latinské modlitbě z úst Svatého otce: ano, „stále kající srdce“ – to nám přeje každým rokem.
Cestou domů se v paměti ozvou verše z breviáře, mimochodem, složila je žena, Božena Metyšovái:

Je z čeho dávat. Zdroje Pána

jsou hlubší nežli smutek rána.

Dnešního jitra kéž se berem

tam, co tři ženy, stejným směrem:

ke kříži, k hrobu, k skále jeho.

Nemůžem minout Vzkříšeného.