Před týdnem, na začátku postní doby, jsme slyšeli o tom, jak se Pán Ježíš postil čtyřicet dní. A až vyhladověl, pokoušel ho ďábel. Pán Ježíš nad tímto pokušením zvítězil silou Božího slova a poslušností vůči Otci.
Dnes jsme přijali Boží Slovo o příslibech Hospodina Abramovi (Gn 12,1–4a). O Abramově poslušnosti, která z něj udělala praotce všech věřících v Boha.
Následně jsme v žalmu vyzpívali pravdivá slova o velikosti Hospodina a jeho vůle (Žl 33).
Svatý Pavel připomíná Timotejovi a nám všem, že Ježíš je náš Spasitel, který zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu (2 Tim 1,8b–10).
A v dnešním evangeliu (Mt 17,1–9 ) také my dostáváme od Boha příkaz, pokyn, výzvu velmi podobnou té, kterou dostal Abram: Ježíše, mého milovaného Syna, poslouchejte!
Jak je možné, že apoštolové při proměnění Páně na hoře poznali Mojžíše a Eliáše, se kterými Pán Ježíš hovořil? Věděli o nich z vyprávění svých rodičů, učitelů víry. Tehdy nebyly žádné fotografie, obrázky. Ale teď je vidí a poznají je. Je to zázrak. Pán Ježíš Petrovi, Jakubovi a Janovi dá na chvíli okusit nebe, dá se jim poznat ve svém oslaveném těle – tvář mu září jako slunce, oděv zbělel jako světlo. A tito tři muži v té chvíli a na chvíli všechno vědí, proto poznají, koho mají před sebou. Je jim dobře a chtějí tam zůstat napořád.
K tomuto skutečnému a věčnému štěstí však vede ještě dlouhá cesta. Cesta poslušnosti. Cesta pokory. Cesta čistoty. Jak najít tyto správné cesty? Jak těmito cestami jít? Všechny tři mají jedno společné. O tom napsal Robert kardinál Sarah celou knihu. Jmenuje se Síla ticha. Jeden z nástrojů pro zničení Božího království zde na zemi je všudypřítomný hluk. Proto naše dobrá matka Církev předepisuje – k našemu užitku – během našeho setkání s Bohem při mši svaté chvíle ticha. Není jednoduché je dodržet, když často slyšíme požadavky tohoto typu: „Udělej to kratší, budou tě mít radši.“ „Pane faráři, hlavně, aby ten pohřeb netrval dlouho.“ Po příchodu z kostela v neděli se ptá nemocný: „Jaké to bylo, cos tam slyšel? – Já nevím, ale bylo to strašně dlouhý.“ A korunu tomu ve velké většině dávají varhaníci, když po pokynu: „Jděte ve jménu Páně“ a poslední sloce písně spustí tak nahlas, že se v kostele vydržet nedá.
Pán Bůh jak známo mluví v tichu. Kardinál Sarah ve své knize mluví dokonce o zničující totalitě hluku.
Pamatuji z doby, kdy jsem byl malý ministrant, že když odešel pan farář od oltáře, tak se věřící společně modlili těmito slovy: „Bože, děkujeme ti za milost, že jsme mohli být přítomni mše svaté…“ A potom mnozí tiše odešli a několik zbožných vkleče zůstalo ještě v tiché modlitbě. Co bylo, už není.
Ale mohu si dát předsevzetí, které překročí postní dobu. Ve svém srdci, kdekoli – nemusím na vysokou horu (i když i to je možné) – si vytvořím TICHO. Alespoň chvíli ticha.
Jen já a Bůh.
Všemohoucí, milosrdný Otče – děkujeme ti za vše, co nám dáváš. V Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých – dej nám dar pokory, čistoty, poslušnosti a ztišení. Skrze Krista našeho Pána. Amen.