Pán Bůh stvořil člověka z lásky a dal mu vše, co potřebuje ke štěstí. Ďábel plný závisti a nenávisti chce člověka zničit, a tak ho pokouší. Pokušení má vždy krásný, líbivý obal. Základy tohoto pokušení (reklama) jsou vždy stejné – hlavně musí být pěkné na první pohled. A tento první pěkný pohled je často past, zakousne se a nepustí. Pán Bůh člověka – každého – nesmírně miluje. Miluje ho takovou láskou, kterou si ani nedokážeme představit. A tato láska nám dává dar a bohatství nesmírné a pro nás nepředstavitelné ceny – Božího Syna.
V následných dnech postní doby máme příležitost si to znovu a nově uvědomit. Povzbudit se v tom, že stojí za to překonávat překážky a pokušení, které jsou na cestě do nebe – věčného štěstí, věčného ráje. Odkud přichází? Na prvním místě je to naše tělo a jeho slabosti, naše myšlení, kdy zapomínáme na cenu, kterou Bůh za nás zaplatil. Za druhé je to svět – bezbožecká společnost, ve které žijeme a pro niž máme být světlem. A za třetí ďábel, před kterým nás Pán Ježíš varoval slovy: „Bojte se toho, který může zničit vaše tělo i duši v pekle“ (srov. Mat 10, 28).
Tento zlý duch ví dobře, kdo je Ježíš. Přesto ve chvílích slabosti – vyhladovění – ho pokouší slovy: „Jsi-li Syn Boží…“ (srov. Mat 4, 3). Pán Ježíš nad pokušením vítězí v síle Božího slova – slovy, která živí naši duši. Vítězí pravdou – jen Bohu se budeš klanět (srov. Mat 4, 10). Skrze Boží slovo a pravdu můžeme zvítězit i my. Co se týká současnosti člověka a života církve, jsme také na poušti – mimo jiné na to ukazují různé statistiky. Hladovíme po duchovních povoláních, kostely se vyprazdňují a tak dále.
Jedno současné přání, skoro fráze zní: „Mějte se krásně.“ – „A jak se to dělá?“ Po chvíli ticha ten první „udělal“  široký úsměv a dodal: „Na všechno s úsměvem.“ Dostal druhou otázku: „Jde to vždycky? I ve chvílích zkoušky, v bolesti, utrpení? Jde se mít krásně bez zdroje veškerého štěstí?“
Při nedávném setkání evropských katolických synodálů v Praze arcibiskup Jan Graubner  upozornil na tuto závažnou věc: „Zjistili jsme, co chceme, co nechceme, co nás tíží, bolí, co bychom rádi změnili, ale ukázalo se, že mnozí lidé v církvi aktivní neznají ani Bibli, ani nauku církve.“ Tak co s tím udělám v postní době?     Jedním z míst, kde toto mohu napravit, je mše svatá, v ní je obsaženo všechno – Boží slovo i nauka církve ve slovech, která recituje kněz i my. A navíc při ní přijímáme nezasloužené a úžasné milosti.
Dostal jsem návrh, abych nenápadně upozornil věřící, jak  správně dělat při mši svaté pozdrav pokoje (viz: http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-duch/4657-un-25). Protože instrukce v misálu se zdají mlhavé a protože jedním ze základů dobrého křesťanství je slušné společenské chování, vzal jsem si na pomoc knihu o společenském chování, ve které je věnování dárce: „Začít není nikdy pozdě, ani v 35.“ Stručně: Při podání ruky se vyhýbám „drcení kostí“ a „leklé rybě“, podívám se člověku do očí, usměji se a řeknu „Pokoj tobě (Vám).“
Bratři a sestry, začínáme postní bolestnou cestu na Golgotu, cestu osobního obrácení a víry. Cestu, která vede k vítězství prázdného hrobu. Je to cesta vítězná, je to cesta ŽIVOTA. Vezměme do rukou Boží slovo, ve kterém nám Pán Bůh říká vše, co máme vědět a jak máme žít. Poznávejme nauku matky církve, která nás – Boží děti - vede správnou cestou.
Všemohoucí, milosrdný Otče, děkujeme za tvé slovo a milost být na mši svaté. V Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých, vyslyš nás, když prosíme o to, abychom tvou vůli poznali a plnili. Skrze Krista našeho Pána. Amen.