V čase covidových zákazů jsme si v kostele ruce nepodávali; když se tato možnost opět vrátila, začali jsme si, tak mi to aspoň připadalo, tohoto liturgického gesta víc vážit. Ale dnes, takový je aspoň můj nejsoučasnější dojem, se zase vracejí některé staré špatné zvyky.
Nyní odbočka, ale k věci. Jedna moje známá si kdysi, ještě za komunismu (jak je to dávno!) stěžovala: „Když přijdu k baptistům, hned si mě všichni všímají, začnou mě oslovovat, ale já z toho cítím nevyslovenou, ale mezi slovy zřetelně přítomnou otázku: Kdo jsi? A kdy k nám přestoupíš?“ Nelíbilo se jí to; ráda by zůstala, třeba nějakou dobu, anebo navždy, přítomná na bohoslužbě v jakési anonymitě, s možností všímat si, v klidu zkoumat a nechat na sebe působit atmosféru shromáždění… No dobře, to se dá pochopit. Samozřejmě, musím honem dodat, bylo to v jednom z velkých krajských měst, na vesnici, kde se všichni znají, je to jiné. A známá pokračovala: „Ale v katolickém kostele je to druhý extrém. Tam mě nebere na vědomí vůbec nikdo, nikdo si ani nevšimne, že tam jsem. Připadá mi, že ti lidé nemají navzájem nic společného, tvoří úplně stejné společenství jako lidé v zaplněné tramvaji: jsou spolu, protože jedou stejným směrem, ale každý má svůj život a svůj cíl, každý má nějaký plán pro dnešní den a ten s nikým nesdílí, proč by taky měl, teď se na nějaký čas jejich cesty spojily, když k jejich cílům jede stejná tramvaj, ale jen projedou společný úsek cesty, zase se rozejdou a nikdo si ani nevzpomene, kdo vedle něho jednu hodinu svého života seděl a konal stejné pohyby, recitoval tytéž odpovědi. Ti lidé cítí jako svoji povinnost zúčastnit se nedělní bohoslužby, tak si tuto povinnost plní, a až ji splní, jde každý po svém, jako člověk, který vystoupí z tramvaje…“
Je to tak Bohu žel do značné míry dodnes (opakuji: v centrech velkých měst), ale my pamětníci víme, že se situace přece jen nemálo změnila, máme k sobě většinou mnohem blíže, známe se, chodíme do farních kaváren a tak. Přispěl k tomu jistě nemálo pád komunistického režimu (dnešní mladí lidé si už ani nedovedou představit, co to bylo, když plno lidí chodilo do kostela třeba i každou neděli, ale pokaždé se strachem, že je v kostele nebo jen poblíž kostela uvidí někdo, kdo je vidět nesmí, aby si nezkazili život). Ale ke změně přispěla i pokoncilní liturgie a z ní hlavně pozdravení pokoje.
Prosím vás, bratři a sestry, když někomu podáváte ruku, musíte se mu přitom – bezpodmínečně! – podívat přímo do očí – ne kamsi šikmo bokem nebo úplně mimo jeho zorné pole! Podání ruky, když už to musí být, bez pohledu do očí je hrozná urážka. Je to sdělení: tady máš – na zlomek vteřiny – moji ruku (však si ji doma důkladně umyju), ale rozhodně nemáš moji mysl a už vůbec ne moji duši!
Někteří lidé jsou v takové obhajobě soukromí až mrazivě důslední; existuje dokonce takový liturgický pohyb (mnohokrát jsem to zažil, po covidu to vymizelo, ale teď se to zase vrací): ruka jde ke mně, ale tvář ode mě, pravé rameno nahoru, levé dolů: hrozný zážitek…
Ještě horší je, že některým bratřím a sestrám to ani nepřijde a některým to nevadí.
Přiznám se, že jsem zkoušel i různé finty, například jsem podanou mrtvou ruku podržel, sevřel, nepustil, až se ten člověk na mě překvapeně podíval, co se děje, a já jsem se na něj mohl usmát a říci mu: „Pokoj vám!“ Ale to se pořád dělat nedá.
Mám návrh pro kněze a jáhny: od oltáře ovšem nevidíte, co se v tramvajových lavicích před vámi všechno děje, prosím vás, nějak nenápadně upozorněte věřící, že KDYŽ PODÁVAJÍ RUKU, MUSÍ SE SVÉMU BRATROVI, SVOJÍ SESTŘE DÍVAT DO OČÍ! A ať se nikdo nebojí, že v těch očích něco hrozného uzří!