Dostala jsem od kolegyně krásné, ale trošku smutné péefko. Pod obrázkem s poklidnou zimní krajinkou přeje klid v tomto zmateném světě. Slova padla na úrodnou půdu – pod dojmem prožitků nedávných dnů sama přemýšlím, kam se to v naší společnosti vytratil smysl pro řád a vnímavost k tomu, co má skutečnou cenu; po letech strávených v křesťanském či vůbec duchovním prostředí jsem se totiž ocitla v džungli „tohoto světa”. Učím na základní škole blízko Prahy a s ostatními kantory často řešíme dilema:  Máme litovat rodiče, že mají tak neukázněné děti, anebo plakat s dětmi, že je rodiče takto vychovali? Média informují o hrůzách, které se na školách dějí v zahraničí, sem tam prosákne nějaká zpráva i přímo z Česka; srdce se vám ale nemusí zachvívat jen při skandálech. Vezměme si třeba takovou příjemnou událost, jakou je obchůzka Mikuláše. Chodí po třídách v doprovodu čertů a andělů, někteří žáci mu zpívají  (protože dokonce sami přiznají, že nebyli hodní) a on pak nakonec všechny (ano, všechny) obdaruje čokoládovým adventním kalendářem. A pak jsem nevěřila vlastním očím. Někdo snědl ohromujícím tempem půlku  všech čokoládek během pár sekund ještě v hodině. Někdo ochutnal o přestávce, jiný až doma – děti samozřejmě nejsou stejné. Kdosi  ale začal sladkostmi házet a pak po nich šlapat, v několika  místnostech byla brzy podlaha polepená rozdrcenou sladkou hmotou.  Tak jsem se pak  v jedné třídě ptala, proč. A dozvěděla jsem se, že ta čokoláda není dobrá. Že je dokonce hnusná. Aha. Hned mě napadlo slovo, které se používá  na severní Moravě – „Děti, vy jste ale zpovykané!”

Když jsem tak nad tím, po pár dalších zážitcích a rozhovorech, přemýšlela, došlo mi, jak se svět otočil a jak jsem to zatím přehlížela. Když jsem byla malá a mladičká, slyšela jsem doma, jak si mám vážit věcí a peněz, protože generace mých rodičů ještě pociťovala jejich nedostatek. Pro mě  byly samozřejmé – nepřemýšlela jsem o nich, byly mi lhostejné, jen občas se musely víc počítat. Dnešní děti (které mají tu, řekněme, výhodu, že žijí v dostatku nebo dokonce nadbytku) peníze vzývají vznešenými jmény. (Na rozdíl ode mě a mých vrstevníků v jejich věku je jim například jasné, že musí studovat a pak pracovat v oboru, kde budou vydělávat.) A pohrdají tím, co podle nich nemá tu správnou hodnotu a velikost a barvu a chuť. 

Před pár dny jsme s manželem kupovali náš první stromeček, pro první společné Vánoce. Po úvahách a debatách  nakonec zvítězila borovice. Na tržišti měli dva druhy, různých rozměrů, rovné i křivější. „Vezmeme si tuhle!” – shodli jsme se. Trochu se křiví, ale aspoň vypadá přirozeně, jako v lese. Těším se, až na ni budeme věšet slaměné hvězdy a kašírované anděly, na tu naši malou borovičku. Možná že se o ní prořeknu před svými  žáky, uvidím, jak se  budou tvářit. Kdoví, ale třeba časem pochopí, že mezi samými výstavnými stromy-krasavci je nuda.