Příležitostný pozorovatel české politiky by po včerejším vystoupení pána Pražského hradu mohl uvěřit v převtělování. Před několika dny zemřel turkmenský doživotní prezident Saparmurat Nijazov, který byl nejdéle vládnoucím středoasijským diktátorem. Region významný bohatstvím přírodních zdrojů, pro nás jsou důležité zejména zásoby zemního plynu, navštívila před lety i hlava českého státu. Slova chvály, která zazněla na adresu představitele transformace české ekonomiky, netřeba ani v rámci diplomatické zdvořilosti chápat jako výzvu k aktuální inspiraci tamním politickým zřízením.

Důvody, proč včera prezident odmítl jmenovat druhou Topolánkovu vládu, jsou však pozemského a středoevropského původu. Není nic neobvyklého, že politické elity v hlavním městě podlehnou iluzi sebeidentifikace se státem, kterému mají sloužit, iluzi, že veřejné zájmy se kryjí s jejich osobními, a žijí s pocitem, že na posty, které drží, mají nějaký vyšší nárok a zbytek státu jim do toho nemá co mluvit, protože ničemu nerozumí. Podobné nálady zavládly v pražské ODS, nejsilnějším uskupení této strany v celé zemi. Představa o užitečnosti pokračování velké koalice s ČSSD, zasetá opoziční smlouvou a pečlivě šlechtěná na pražské radnici, vzala před týdnem na výkonné radě pod tlakem zástupců ODS z regionů za své. Včera museli ambiciózní Pražané spolknout ještě další hořkou pilulku. V době Klausových vlád bývalo zvykem, že jádro vládního týmu mělo trvalé bydliště v Praze. V Topolánkově vládě u jeho osmi spolustraníků ministerskou adresu v Praze vůbec nenajdete. Jako poslední vypadl ze hry i silný Středočech Tlustý. K tomu premiér klíčová ministerstva financí a místního rozvoje přenechal koaličním partnerům.

Klausova kritika navrženého ministra zahraničí Schwarzenberga hraničí s prostou nehorázností. Politická a životní dráha pražského senátora neskýtá pražádnou oporu k tomu, aby prezident přiléval oleje do ohně česko – rakouských vztahů. Spíše než občasné rozmíšky mezi předním českým aristokratem a občanskou pravicí je za osobní animozitou možné odhalit nezvládnuté maloměstské komplexy pana profesora, kterého dosud nepřebolel dvojí neúspěch u Ústavního soudu ve sporech o soud Nejvyšší. I porušování ústavy a destabilizace ústavního pořádku může mít zcela prozaický iracionální důvod.

Kdyby povolební situace již nebyla docela vážná, občasné úlety hlavy státu v otázce práva a demokratické dělby pravomocí by byly spíše tématem pro odborníky a jejich časopisy a konference. Opětovná nepřímá podpora ČSSD a jejího předsedy Paroubka zcela jistě nekoresponduje s rétorikou polistopadového politika Klause. Po včerejšku již hradní tajemníci málokoho přesvědčí, že snaha prezidenta prosadit vlastní představu podoby českého kabinetu nezapadá do již ohlášené kandidatury na příští funkční prezidentské období. Houževnaté zákulisní kroky Václava Klause na stranické půdě ODS nejsou konečným výčtem jeho nestandardních postupů. Vnitřní nejednotnost dosud vždy stabilních občanských demokratů může výrazně přispět k neřešitelnosti krize české politiky. Stále častější otevřené kritické hodnocení role prezidenta po letošních volbách spolu s dalšími jeho neúspěchy např. v zahraniční politice nebo při obsazování Ústavního soudu mohou Václavu Klausovi vystavit pro prezidentské volitele účet příliš nespolehlivé osobnosti na to, aby mohl nadále zastávat nejvyšší funkci.