Je to jedna z nejhorších básní novodobého českého klasika Jana Skácela. (On byl označován za klasika ještě za živa, a když někdo jednou přímo před ním řekl „žijící klasik“, začal trucovat – ale myslím, že kvůli slovu „žijící“, jako by už měl umřít, ne kvůli slovu „klasik“; ocenění měl rád, jako každý.) Tak tedy jedna z nejhorších básní, které nalezneme v klasikových sbírkách básní ze 60. let: píše v ní, že cikáni nepatří do města, vždy, když je ve městě vidí, uvědomuje si prý, že patří do přírody.... Proč do přírody? Mají snad Romové méně právo na samoobsluhy a ústřední topení v bytě a teplou vodu celý rok přímo z kohoutku? Měl snad Jan Skácel nějakou chuť přestěhovat se sám natrvalo do přírody?

Jaromír Tomeček, autor charakterem i talentem se Skácelem nesouměřitelný, se koncem bolševické éry též cítil na velkého klasika. Vyšlapal si a na klikách u soudruhů vyleštil komický komunistický titul „národní umělec“ – a měl koncem života palčivou touhu řešit otázky celého lidstva... Ekologické problémy planety vznikají, protože požadavky vznášejí i lidé, kteří na to nemají žádné právo, shrnul bych hlubokou myšlenku v jednom jeho interview v oficiálním komunistickém literárním měsíčníku Literární měsíčník, které vyšlo pár měsíců před revolucí roku 1989. „Indián v Brazílii,“ rozčiluje se Tomeček, „dřív byl v pralese a neměl požadavky, teď je v Sao Paulu a má požadavky.“

Doba se přece jenom změnila. Dnes už si nikdo netroufne ani naznačit, že by přístup ke zdrojům neměli mít všichni lidé stejný... Ne že by se celosvětově zmenšovaly rozdíly, ty jsou spíš stejné, někde menší, někde větší – ale už se přece jenom prosadilo vědomí, že problémy lidstva jsou rovnoprávně problémy celého lidstva. Však kdyby oni v těch rozvojových zemích dobrovolně užívali tolik prezervativů jako my a dělali sami od sebe tolik potratů jako my, také bychom je do toho nenutili, říkají beze studu a už skoro otevřeně západní organizace pro „plánované rodičovství“ k některým svým jednoznačně rasistickým programům...