„V muslimově vidění se Bůh vymyká jakémukoli poznání. Pro křesťana je Bůh tajemstvím, což není totéž. /.../ Říci, že Bůh je Otec a že jsme stvořeni k jeho obrazu, je pro ně naprosto nepřijatelné,“ připomíná ve své nedávno i česky vydané knize znalec islámu kardinál Georges Cottier. (Vyznání papežského teologa, Georges Cottier v rozhovoru s Patricem Favrem, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011, s. 175.) Právě křesťanské pojetí Boha jako Otce je pro muslimy jedno z pohoršení, která vnímají na křesťanství.

My nazýváme Boha svým Pánem, jak nás to učí i Písmo svaté i církev, ale současně se modlíme „Otče náš...“ (Luk 11, 2nn), ba dokonce „Tatínku náš...“, jak by zněl přesnější překlad – a ani nám nepřijde, že je to vlastně jeden z největších křesťanských paradoxů: jak může být někdo SOUČASNĚ náš Otec i Pán? Jsme členové jeho rodiny – anebo jeho služebníci, tedy jeho „personál“? Ale zjevené slovo Boží nás opakovaně ujišťuje, že jsme oboje: milované Boží děti a současně služebníci, kteří musejí, chtějí-li být spaseni (= zachráněni), Bohu vytrvale a poslušně sloužit...

A obdobně to platí i pro náš vztah ke druhé osobě v Trojici, pro Ježíše, který jediný s Duchem Svatým je Otci úplně roven.

Tím, že se Logos, žijící od věčnosti, v jednom okamžiku dějin stal člověkem, aniž by přestal být Bohem, všemohoucím a absolutním, se stalo něco nepředstavitelného, nepochopitelného, neuchopitelného, nevysvětlitelného: Bůh zůstal Bohem a stal se naším bratrem. Uvažování Starého zákona to nezjevuje, ale naznačuje (Ž 110, 1 – srov. Mat 22, 44).

Ježíš se v Bibli označuje jako náš Pán na mnoha a mnoha místech a On sám to potvrzuje, že takto jej máme vnímat a brát, když při umývání nohou učedníkům říká: „Nazýváte mě Mistrem a Pánem a máte pravdu: Skutečně jsem“ (Jan 13, 13). Ale zároveň opakovaně své učedníky nazývá svými přáteli (např. Luk 12, 4, Jan 11, 11). Může být někdo současně náš přítel – i Pán? Jistě ano, pokud by se to přátelství nemyslelo příliš vážně; pokud si vzpomenete, i Alexandre Dumas říká ve Třech mušketýrech, že mocní vždycky nazývali své podřízené svými přáteli... Někdo si může tykat se šéfem, chodit s ním třeba i na skleničku – ale když se šéf rozhodne jednat jako šéf, musí podřízený srazit podpatky a s přátelstvím je pro tuto chvíli konec.

Ale v křesťanství tomu tak není; i když posloucháme, zůstáváme přáteli. Ten princip, který dokáže spojit přátelství a poslušnost, dětství v Boží náruči a postavení služebníka, se jmenuje láska.