Mělo to být folklorní vystoupení. Jenže lidová taneční a zpěvní čísla předváděná umělci v krojích – to už prostě samo o sobě nestačilo, muselo se něco „přidat“. Moderátor jako muž z 3. tisíciletí v kostýmu podle televizních sci-fi... A tančilo se též v přestrojení za roboty a v jiném žertovném ústroji. Jako součást výkladu o lidových řemeslech (!) jsme viděli vystoupení představitelky v „kroji“ prostitutky... A výklad o zabijačce: umělkyně v růžovém kostýmu prasete, jemuž  se z břicha vyhrnuly jitrnice a klobásy, odběhla poté v bílém miniúboru s křidélky na zádech: dušička prasete se odebrala do nebe...

Kýč.  

Celé představení bylo přisprostlé, chvílemi sice opravdu vtipné, jenže jindy nikoli...

„Ještě že to bylo zadarmo,“ říkala moje kamarádka, když jsme šli potom domů, „jinak by člověku bylo líto těch peněz...“ V práci, v redakci vyfasovala dvě volné vstupenky a pozvala mě. Šli jsme z představení folklorního souboru Ondráš. „No nic,“ odpovídal jsem, „zase jsem jednou položil prst na tep doby – a dozvěděl se tak zas něco o společnosti, kde jest nám žíti...“

A přitom to mohl být tak pěkný večer! Deset skutečně vynikajících muzikantů v cimbálové kapele, dvacítka tanečníků... Početné publikum. Nádvoří Staré radnice, nad ním se během představení postupně smrákalo a ochoz radniční věže se posléze rozsvítil a zářil do noci...

Ale... Přemýšlel jsem, můj milý deníčku, jak tento zážitek shrnout. Jaký titulek by byl nejlepší? Třeba „Ondráš a Postman“? Podle knihy Neila Postmana Ubavit se k smrti? V této knize americký autor pojmenovává „povinnost“ každého, kdo v naší civilizaci nějak veřejně vystupuje – bavit. Baví zpěváci i herci, bavit se snaží teoretikové – a samozřejmě i politici. Každý musí být „vtipný“, jinak neobstojí. Nebo si myslí, že neobstojí. A tak „dělá legraci“.

V baviče se mění dokonce i duchovní. Nejen v Americe (Postman ironizuje newyorského arcibiskupa Cooka, který si přišil na oděv znak sportovního klubu ze svého města a tak vystoupil v katedrále svatého Patrika), už i u nás! Chtěl jsem jednu dobu sbírat, zapisovat si anekdoty, které jsem slyšel v kostele: vždycky odkaz na příslušnou biblickou perikopu, datum a místo, kde zazněla, a text anekdoty; knížka by se mohla jmenovat „Nejlepší frky z Kalvárie“ (každá mše svatá je přece zpřítomnění Kristovy oběti na Kalvárii, s Jeho reálnou přítomností)...