1.

Poslechněte si prosím příběh mladého člověka, který jde životem s krásným jménem Václav. Přečtěte si prosím několik upřímných slov o Václavových myšlenkách a o jeho pocitech...

Jistě, jak správně tušíte, příběh, který chci vyprávět, je můj vlastní – ale prosím, nepřipomínejte mi to; je totiž těžké mluvit sám o sobě a svědčit, co se odehrávalo v mé mysli. Právě proto je tu před vámi Václav – a budu o něm mluvit ve třetí osobě.

2.

Když bylo Václavovi 17 let, byl to vcelku normální kluk jako skoro každý v jeho věku. Studoval na gymnáziu v severočeském okresním městě, školu sice pokládal za důležitou, ale některé předměty ho prostě nebavily. Každý den se těšil, až vyučování skončí a on se bude moct věnovat svým koníčkům. Tedy, jestli se dá mluvit o koníčcích: hraní na počítači, sledování internetu a chození s kamarády po různých nočních podnicích.

Co ovšem Václava trochu odlišovalo od ostatních, byla jeho touha něco měnit. Václav byl člověk, který měl sny; nedokázal si představit svůj život, aniž by o něčem snil.

Chtěl změnit svět. Chtěl něco dokázat.

K tomu ho vedla nespravedlnost, kterou viděl kolem sebe v každodenním životě. A dějiny! Není přece možné, říkal si, aby vývoj světa plynul jen tak, aniž by to mělo nějaký smysl. A co potom? Nemůže být přece pravda, že vše ústí jen v prázdné beznaději!

3.

I jinak, kromě těchto otázek, které si Václav kladl a které hledaly smysl života a existence světa, byl Václav člověk s otevřenýma očima. Vše kolem něj jej fascinovalo. Byl doslova prodchnut touhou poznávat. Jeho vášeň přijímat stále nové věci mu otevřela cestu k umění. Nepovažoval umění za přežitek starých dob, ale za nejvyšší projev lidského ducha. Lidského, ale současně nadlidského. Vždyť krása a harmonie, kterou se snaží umění zachytit, přesahuje naši samotnou existenci. Krása pozvedá člověka na vyšší úroveň. Naplňuje jej něčím, po čem přirozeně touží.

Vedle architektury a výtvarného umění miloval Václav hudbu. Jednou na hodině hudební výchovy ve škole poslouchali všichni Mozarta, jeho Malou noční hudbu, skladbu sice známou, ale ne zas tak moc převratnou... Nicméně Václav si tehdy řekl: „Proč ne? Proč bych nemohl poslouchat i tento hudební styl?“ A postupně se jeho hudební vzdělání rozšiřovalo. Kupoval si skladby mnoha dalších skladatelů. Každá byla jiná a krásná, ale co všechny spojovalo, bylo něco nadpozemského. Harmonie, snažící se o spojení zdánlivě nesourodých zvuků, vytvářející jedinečný řád – takový byl Václavův pohled na hudbu. Rád ji poslouchal. V ní hledal odpověď na každodenní starosti. A kupodivu ji v hudbě i nacházel.

Václavovy zájmy jej odlišovaly od jeho spolužáků. Neznal nikoho dalšího, kdo by měl rád klasickou hudbu. Ani neměl spolužáka, který by viděl v umění to, co on. Ale tato odlišnost ho neodváděla od lidí. Václav měl vždycky hodně kamarádů. Rád s nimi chodil vyhledávat noční zábavu. Povídali si o typických problémech středoškolských studentů. Probírali filmy, které viděli. Zejména ty, které se snažily vyjádřit pocity odcizení mladé generace. Právě takové filmy je oslovovaly. Jako by vypovídaly o jejich pocitech, kterým nikdo nerozumí. Pocity generace ztracené ve světě, jaký jim nenabízí žádné opěrné body, kde se mladé lidi nikdo ani nesnaží orientovat.

4.

Václav se vždycky považoval za věřícího. Nikdy ho nenapadlo pochybovat o existenci Boha. Dokud je člověk schopen používat rozum, dokáže na to přijít sám. Svět nemohl vzniknout jen tak sám od sebe. Řád, který je v každém aspektu existence patrný, nemohl být dílem náhody. Umění vyjadřující krásu musí být odleskem dokonalé krásy, kterou je sám Bůh a ke které se člověk snaží svým jednáním přiblížit. O co jiného než věčnou nádheru Boha by se měla hudba opírat? Prostě, považovat se za nevěřícího mu připadlo neracionální.

Nikdo z jeho kamarádů jeho myšlenky nesdílel. Ale možná že se jen nechtěli těmito otázkami zabývat. Václav s nimi o tom moc nemluvil. Občas samozřejmě ano, ale jen krátce a útržkovitě. Sám se stejně považoval za deistu. Tedy za člověka, kterému je z racionálního hlediska existence Boha jasná, ale který odmítá jeho další zásahy do dějin. Pravda je, že o nic jiného se nemohl ve své představě o Bohu opřít. Žádného věřícího neznal. Nikdo kolem něj v Boha nevěřil. Ani rodiče nebyli věřící. Doma o Bohu vůbec nemluvili. Jediné, co znal, byly představy osvícenských filozofů, kteří byli schopni ještě existenci Boha připustit a které tolik propagovaly různé encyklopedie francouzské provenience, které měl Václav doma.

I když Václav moc s kamarády o Bohu nediskutoval, přece jen se rád pouštěl do diskusí o věcech souvisejících s morálkou. Vždyť každý mladý člověk hledá odpověď na otázku, jak by se měl chovat. Co by měl dělat, aby byl v životě šťastný? Častá zklamání, která přicházejí s falešným přátelstvím a s partnerskými vztahy, po odpovědi na tuto otázku přímo volají. Jestliže zažíváme dnes a denně tolik zklamání, kde hledat oporu? Buď si vybereme život, jehož stavebním kamenem je oficiálně vyhlášená beznaděj, nebo hledáme jiný smysl existence, který se bude zakládat na neměnnosti určitých životních předpokladů. Snad proto Václav vždy horlivě diskutoval se zastánci potratů anebo euthanasie. Vždyť jsou to projevy oné proklamované beznaděje, kolem které se vine život mnoha lidí. S tím se Václav nedokázal smířit.

Na druhou stranu ale musíme připustit, že v mnoha věcech Václav příliš jasno neměl. Věděl, že morálka nějak souvisí s Bohem, ale vlastně nevěděl jak. Některé věci prostě neznal a všudypřítomná propaganda je příliš silná na to, aby jí člověk dokázal odolat. Proto žil jako všichni ostatní. Otázka Boží existence však byla v jeho životě stále přítomná. Žádné oficiální náboženství ho však nepřitahovalo. Považoval se sice za římského katolíka, ale to jenom deklaratorně. Kostel, kam chodí v neděli deset babiček a kde se starý farář snaží modernizovaným kázáním oslovit poslední zbytky věřících, ho příliš nelákal. Ale možnost chodit do kostela mu ani nikdo nenabídl, a tak tam nechodil.

5.

Tak šel čas. Václav odmaturoval s docela pěknými známkami, měl jenom jednu dvojku. Ale o jeho úspěchu nikdo ani nepochyboval. Už v předposledním ročníku se Václav rozhodl, že půjde studovat nějaký humanitní obor. Konečně bude moci jít do Prahy. Doba po maturitě byla prostě ideální. Čtyři měsíce prázdnin. Co více by si člověk mohl přát? Vše ale uběhlo rychle a už bylo třeba začít vysokou školu.

Život ve velkoměstě Václava oslovil. Škola ho těšila, dokonce začal být aktivní v jedné mládežnické organizaci a ta postupně zaplnila veškerý jeho volný čas, potkal tam spoustu kamarádů. Fakticky se ale stýkal pouze s lidmi z této organizace. Systém studia, kdy si skladbu předmětů volí každý student sám, ani neumožňuje vytvoření pevnějších přátelských vztahů při studiu. Postupně začal Václav pronikat do vyšší společnosti. Jeho aktivity mu to umožňovaly. Byla to prostě zábava.

A po práci v mládežnickém spolku se vždycky vydali do baru anebo na diskotéku. Všichni byli chytří, mladí a úspěšní. Ale nejednalo se o pouhé povrchní vyplnění času. Byli si navzájem skutečnými kamarády a jeden na druhého se mohl spolehnout.

Někteří z přátel, se kterými se Václav stýkal, dokonce mluvili o Bohu a o katolické církvi. Jeden byl dokonce konvertita. Tak měl Václav konečně možnost mluvit s někým o tom, co jej zajímalo! Postupně však zjistil, že je to hovor, jenž k ničemu nevede. Vyslovované věty o důležitosti katolické víry byly často jen pouhou deklarací. Ti lidé jistě věřili, ale, jak Václav postupně poznával, to, v co věřili, byl nakonec spíš jejich vlastní úspěch než Bůh. Chyběla jim duchovní formace. Nechali se pokřtít, ale nic víc. V jejich životě jakoby reálný Bůh nebyl vůbec přítomen. A pokud byl, tak jen jako jakási politická záruka správnosti jejich názorů...

6.

Těžko si už teď Václav vzpomene, kdy to přesně bylo. Ale bylo to tak. Jednou se ráno probudil a řekl si, že se nechá pokřtít.

Nemohl svou víru nechat, aby se neustále jen vznášela v jakémsi vzduchoprázdnu. Jeho rozhodnutí pro křest bylo pevné. Není možné věřit v Boha a být sám. Říkat si, že Bůh existuje, ale nic pro to neudělat, to je jako říkat, že někoho milujete, ale nikdy si ho nevezmete. Kde je pak důkaz vaší lásky?

Proto se Václav začal připravovat na křest. Napsal na jeden pražský farní úřad a tam mu sdělili, kdy se konají hodiny přípravy ke křtu. Setkal se při nich se skupinou dalších mladých lidí. Hodiny to však byly jaksi suché. Mluvilo se o Bohu, ale nějak bez obsahu. Opravdová víra jako by se vytratila. Zbyla jen psychologie a sociologie. Víra v Boha měla být dobrá proto, že je to užitečné pro společenské zdraví a psychickou pohodu. Hlavně abychom nebyli na sebe zlí. Ano, Bůh existoval, ano, byl dobrý, lidé ho měli rádi, navzájem se také měli rádi – ale nic víc.

Na přípravu ke křtu Václav chodil celý rok. A stále mu cosi chybělo. Hlavně něco, co by mu ukázalo, že je třeba mít s Bohem osobní vztah. Že Bůh je osoba, která má být naším nejlepším přítelem. O ničem takovém se tam nemluvilo. Bůh byl sice předmětem hovoru, ale žil někde daleko, předaleko. A člověk, který přišel, aby s otevřenou náručí přijal od Boha všechno, se přece s něčím takovým nespokojí!

Vždyť Kristus říká: „Přišel jsem vrhnout oheň na tuto zemi…“ (Luk 12, 49). Jak si to potom vysvětlit?

7.

Václav si vzpomíná na okamžik, kdy se při četbě jedné knihy dozvěděl, že Ježíš Kristus je Boží Syn. Dokonalý Bůh a dokonalý člověk v jedné osobě. To předtím skutečně nikdy neslyšel. Tato skutečnost ho naplnila. Bůh z lásky k člověku přijal lidskou podobu. Stal se člověkem, aby dokázal, jak nás miluje. Jakoby teď všechny otázky, které si kladl, nalézaly odpověď. Veškerá nespravedlnost najednou přestala mít konečnou absolutní hodnotu. Kristova smrt na kříži a jeho zmrtvýchvstání je odpovědí na všechno, co je na světě špatné. Je odpovědí na tíživou otázku existence zla ve světě. A je také potvrzením správnosti rozumového soudu o dokonalosti Boha jako nejvyšší Krásy a Dobra. Na to však přišel Václav až později.

8.

Václav pak potkal společenství, které mu ukázalo úplně jiný pohled na víru. Na víru jako osobní setkání s Ježíšem Kristem, a ne jen nějaký kantovský morální imperativ.

Vždyť poznání Krista je to nejdůležitější, co můžeme v životě objevit. Je to skutečný pramen našeho života, veškeré aktivity, protože pouze v něm má všechno smysl. Už neexistuje beznaděj. Život už není slepým přechodem odnikud nikam. Najednou se vše zdá být nové. Má cenu bojovat a přemáhat se. Stojí za to něco obětovat, protože to, co získáme, má tisíckrát větší cenu.

9.

A tak přišel Václavův křest. Václav nikdy nelitoval, že se nechal pokřtít a že se snaží žít svou víru naplno ve všech oblastech.

Václav si nemyslí si, že víra je výrazem tradice, a proto musí být oprašována jako starožitnost ve vitríně. Víra je totiž skutečně každodenní setkání se živým Bohem.

A víra není ani totéž, co soubor morálních příkazů a zákazů. Václav se snaží jednat dobře ne proto, že mu to někdo přikázal, ale proto, že miluje Krista. Morálka má teď úplně jiný smysl.

A tady Václavův příběh prozatím končí.

Někdo možná řekne, že je to příběh poněkud naivní. Možná naivní, ale skutečný. Naivní pro toho, kdo se smířil s beznadějí, pro toho, pro koho nemá lidský život smysl.

Václav vám ale sděluje, že je teď šťastný. Ví, že co udělal, udělal dobře.

Život přináší stálé komplikace a problémy, tak to prostě je. Nikdy však není důvod k zoufalství, pokud správně chápeme, co znamená víra.

Víra, která není jen filosofií anebo názorem.

Víra je odpovědí na realitu našeho života. Na otázku, kdo jsme a kam směřujeme.

Skutečnou radost a štěstí je nutné hledat mimo vlastní život. Je třeba vyjít ze sebe, hledat mimo naše vlastní já, odhodit subjektivistickou a voluntaristickou představu o „poznání sebe sama“, která je motem moderní společnosti.

Svatý Augustin prohlásil: „Bůh je mi vlastní víc nežli já sám sobě.“ Tuto větu má Václav rád; připadá mu, že shrnuje základní důvody jeho víry a je motivací pro jeho každodenní boj – a boji se věřící křesťan vyhnout nemůže.

Každý den se musíme narodit znovu, abychom mohli být znova šťastní. Bojovat sami proti sobě. A vědět, že Bůh je reálný a skutečný, i když ho svýma očima nevidíme.

Žít křesťanskou víru skutečně stojí za to. Ale není možné spokojovat se s polovičatostí, podléhat pohodlnosti, rezignovat před svými chybami. V takovém případě totiž nežijeme víru, pouze jsme snad oddáni tradici svých předků. A to je málo.