Před několika lety jsem s jedním zbožným knězem a exorcistou hovořil na téma absurdity některých argumentů a závěrů postmoderních levicově liberálních hlasatelů nové morálky a „lidských práv“, které jdou nejen proti křesťanským principům a zásadám, nýbrž i proti tradicím a zkušenostem lidstva za posledních několik tisíc let, často však dokonce i proti obyčejnému zdravému rozumu. Tento kněz mi jako odpověď i vysvětlení citoval pasáž z listu Římanům 1, 21-32. V ní se praví, že proto, že lidé nevzdali Bohu chválu jakožto Bohu, tj. nepostavili jej na první místo, nýbrž na ně postavili stvořené věci (včetně člověka samotného), vydal je Bůh jejich zvrácené mysli, aby dělali nepravosti. Pak je jmenován dlouhý seznam těchto nepravostí, který jako by anticipoval běžné denní zpravodajství našeho současného světa.
Vzpomněl jsem si opět na to minulý týden, kdy mně zaujalo hned několik významných událostí. Kromě mediálního rozruchu kolem pražských veřejných akcí homosexuálů (těchto záležitostí se zmiňovaný biblický text rovněž explicitně dotýká) to byly zejména tři níže uvedené:
Britský premier Cameron prohlásil, že příčinu nedávných výtržností ve Velké Británii lze hledat v morálce: „Děti bez otců. Školy bez disciplíny. Odměna bez námahy. Zločin bez trestu. Jedny z nejhorších aspektů lidské povahy byly tolerovány, trpěny, někdy i podněcovány státem a jeho institucemi, v průběhu let doslova demoralizovanými.“ A dále: „Jsou rodiče, kteří se ani nedostaví k soudu, když se jejich dítě dopustí aktu vandalství /…/ pouliční kriminalita je nemoc, která infikovala ulice celé naší země.“ Opoziční předák Miliband se snaží sice kontrovat: „Chabá morálka není doménou zdivočelých příslušníků nižších vrstev společnosti, ale projevuje se stejně tak v kruzích chamtivých bankéřů a zchytralých politiků, kteří vedou celou společnost nesprávným směrem,“ ve skutečnosti však jen doplňuje obrázek naši současnosti – pravdu totiž mají oba!
Za povšimnutí na těchto nedávných událostech v Británii stojí ještě jeden celkem nový jev. Jako reakce na šok, který Británie zažila, rodiče udávají policii vlastní děti, o kterých se dozvěděli, že se výtržností zúčastnily. Médii jsou takoví rodiče líčeni jako stateční občané, kteří dali přednost obecnému blahu před soukromými zájmy, těmi, kdo řekli „ne“ veřejné agresivitě. Já mám spíše za to, že se jedná o další – kvalitativně zcela nový – krok v rozkladu rodiny v západní společnosti. Rodina a vztahy mezi jejími členy totiž požívala a dosud ze setrvačnosti ještě požívá – a to z velmi dobrých důvodů – zvláštní imunity, která je vyjádřena v právních řádech západních zemí např. nám dobře známým institutem ochrany osoby blízké při povinnosti svědčit, či oprávnění nedat souhlas s trestním stíháním osoby blízké, a hlavně výlučným právem rodičů na výchovu dětí atp. Tento princip je již několik desítek let vystaven systematickému nabourávání ze strany ideologů permanentní revoluce a radikálního individualismu a liberalismu, který zbavuje rodiče práva na kontrolu výchovy dětí, staví děti proti jejich rodičům pomocí toho, že jim přiznává přemíru všelijakých „práv“, která ale nejsou vyvážena žádnými odpovídajícími povinnostmi. Stát tím v podstatě rozbíjí rodinu, aby tak podpořil ideu zcela autonomních, nezávislých individuí. V našem prostředí vzpomeňme například na návrhy úplně zakázat rodičům fyzicky trestat své děti, s nimiž před nedávnem přišla Strana zelených, či snaha zasahovat do výchovy dětí pomocí různých školních programů, které nemají vzdělávací význam, nýbrž jednoznačně morálně indoktrinační účel. V Británii však tato tendence došla mnohem dále: Již před několika lety si jedna tradičně orientovaná katolická matka početnější rodiny stěžovala mému kamarádovi, že „na to, abych mohla podávat dceři acylpyrin, musím podepsat potvrzení o tom, že si jsem vědoma nebezpečí či případných rizik s tím spojených, a dohlížet na ni, aby si neublížila, avšak o tom, že požila ‘pilulku po‘ či dokonce jí byla provedena interrupce podle nové legislativy, nemusím (nemám) být ani informována“. Zároveň se začaly množit neodůvodněné žaloby dětí na své rodiče, kteří jim nechtěli něco povolit či splnit jejich přání… A státní úředníci a levicoví ochránci lidských práv měli svoji agendu, na které se mohli zviditelňovat. Otázka je, jestli i toto (kromě mnoha jiného, jako jsou např. rozpady rodin, negativní vliv médií, přezaměstnanost žen atd. atd.) nestojí u psychologických kořenů stavu rezignace rodičů na výchovu svých dětí, který popsal britský premiér. Za mého mládí nám byl dáván za vzor mladý sovětský pionýr Pavlík Morozov, který neváhal udat orgánům NKVD své vlastní rodiče – tzv. kulaky. Po roce 1989 byl tento dřívější vzor právem označován za křiklavý příklad bolševické zrůdnosti a amorálnosti. Nyní se zdá, že budou přibývat ne jen noví Pavlíci Morozovové, ale i rodiče, kteří jim budou oplácet stejnou mincí. Před rokem a půl jsem na webu Skleněný kostel uveřejnil úvahu na téma hrozící války generací (1), výše uvedené je možná také jeden z jejích projevů…
Rodiče nedokázali předat hodnoty a zkušenosti minulých generací, důsledkem je, že děti jsou naprosto neukázněné, rodiče ale na to reagují tím, že – je udají policii. Tím však jen přiznávají, že si s nimi nevědí rady – stát děti zestátnil tím, že jim dal „práva“ proti rodičům, a důsledkem je, že rodiče se obracejí o pomoc na policii proti vlastním dětem, což je jen završení procesu rozpadu rodiny. V této souvislosti mne napadá, jaký je to kontrast s tradiční orientální (v našich podmínkách např. romskou) rodinou, kde někdy platí (pro nás až absurdně), že „pravda“ je to, co prospívá rodině. Takto doslova vzato, to samozřejmě zase naopak škodí celku společnosti, ale je pravdou, že rodinu tento přístup stmeluje. Platí-li, že rodina je základem společnosti, můžeme si tipnout, která společnost z dlouhodobého hlediska má větší šanci na přežití…
Druhý článek, který mne zaujal, navazoval na problematiku toho prvního a připomínal nám, že Cameronova slova „vyrostla generace, která nedokáže rozlišovat mezi dobrem a zlem, nezná povinnosti, rozpadá se autorita“ platí i pro naši českou realitu. Nejlépe je to samozřejmě patrné na rozpadu úcty ke všem autoritám. Zde se jednalo zejména o školu, a tedy učitele. Situace je to notoricky známá, ale často se zapomíná, že problematiky krize autority jakožto syndromu nemoci Západu si povšimla a brilantně ji analyzovala již v 50. letech politoložka Hannah Arendtová. Ve své práci klade autoritu do vztahu k tradici a náboženství. Tato triáda dle autorky vytvořila Evropu a její civilizaci (respektive vytváří jakýkoliv politický řád). Změnu přinesl v Evropě protestantismus, totiž tím, že odmítl tradici, nutně oslabil náboženství, a s mizením společenského významu náboženství je opět nutně spojeno i podlomení autority. Toto je dlouhodobý proces již od šestnáctého století, který však byl alespoň na povrchu brzděn snahou – i v dobách náboženství nepříliš nakloněných (např. období první Českosloveské republiky) – alespoň podporou morálky, která v podstatě z křesťanství vycházela (plošná výuka náboženství na školách byla například i v dobách největšího „odchodu od Říma“ naprosto nezpochybnitelná a tehdejšími autoritami podporovaná). Avšak od 60. let dochází pod vlivem hlasatelů permanentní revoluce (různých proudů neomarxistického zabarvení) přímo k akademicky metodicky propracovanému a důsledně prosazovanému totálnímu rozchodu s předchozí civilizací, nastává období tzv. dekonstrukce. Nyní stojíme na konci (nebo ještě ne?) tohoto procesu, kde v ulicích řádí bandy „dekonstruovaných“ mládežníků, kteří bez jakékoliv smysluplné ideje naprosto impulzivně plení vše, co jim přijde do zorného úhlu a co plenit „můžou“, jak se vyjádřil jeden z nich.
Mám za to, že dokud neodmítneme jed těchto zvrácených idejí a filozofie, bude rozklad pokračovat. V této souvislosti a v souvislosti s probíhající „bátoriádou“ (pana Bátoru neznám, nechci se proto k jeho osobě vyjadřovat) je udivující, že našim médiím stačí, že tento člověk kandidoval za – byť možná extremistickou (dle dobového posudku doc. Mareše však nikoliv neonacistickou), ale v demokratickém právním systému legální politickou stranu jako nestraník, aby jej naprosto ostrakizovaly, ale to, že někteří jiní byli v totalitní KSČ jako straníci, nebo v organizacích svým způsobem ještě radikálnějších (trockistických, maoistických apod.), jim nebrání, aby byli považováni těmito médii za hlasatele lidských práv a morální a politické autority (Uhl, Barroso a mnoho a mnoho dalších).
3. Třetí článek však je úplnou perlou: Do statistiky se budou nově započítávat i zisky z prodeje drog a prostituce:
http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/penize/forum.phtml?id=710699&op=text&showall=true
Děje se tak prý na základě zesouladňování našich a eurounijních statistik. K tomu snad už není ani co dodat, ani se není čemu divit, když nás vedou lidé jako např. právě výše jmenovaný Barroso. Že to připomíná dobu bolševismu, kdy národní produkt rostl díky růstu produkce tanků nebo atomových hlavic nebo kdy statisticky rostlo HDP Sovětského svazu nebo Číny i v době hladomorů v zemi, případně u nás se ekonomická stagnace prostě řešila změnou metodiky výpočtu, je samozřejmě podobnost čistě náhodná… Že by na tom přirovnání současné EU k RVHP, či SSSR bylo přece jen hodně pravdy…
Není mi však jasné, co takové žonglování s čísly přinese, je to jen další účetní bublina, která jednou praskne, a všichni se budou zase divit… Nebo nám chce EU vzkázat, že budeme růst dluhů (plurál je na místě, protože se nejedná jen o veřejný dluh, ale i o dluhy domácností, municipalit atd.) potírat podporou prostituce, konzumace drog nebo … s touto logikou třeba i zisky z nájemních vražd?
Ve skutečnosti je však jasné, že tyto statky nejsou žádný skutečný pozitivní produkt (důchod) pro společnost, ale ztráta (která však není započítána) – k tomuto závěru však není možné dojít na bázi radikálního relativismu, který je posvátnou krávou současného myšlení na Západě. Zde se jasně projevuje ztráta normativní orientace a tím pádem schopnost rozlišení mezi dobrem a zlem.
Důsledkem pak je celková dezorientace, která se v politice projevuje mj. právě i neschopností odlišit falešné hrozby (globální oteplování, epidemie ptačí chřipky, nebezpečí zemětřesení v Německu a s tím spojené rušení zdejších atomových elektráren), od skutečných (např. demografická imploze Západu, jaká nemá v dějinách obdobu, a tím prudký nárůst demografické nerovnováhy mezi prvním a třetím světem). To vše spojené s totálním hodnotovým zmatkem a ztrátou civilizačních kořenů na Západě, což jsou jen příznaky mnohem závažnějšího problému, ze kterého vyplývají. Tímto základním problémem je dle mého názoru ztráta normy našeho jednání a myšlení, ztráta cíle, a tedy i smyslu…
(1) Dostupné zde: http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2035:hrozi-nam-valka-generaci&catid=22:studie&Itemid=23