Jsou to lidé bez vzdělání, bez práce a bez perspektiv… Z velké většiny nadto snadno identifikovatelní podle své barvy pleti a rasového typu. Sociální vzestup je pro ně skoro nemožný: i kdyby se sociálně zvedli, budou pořád zařazeni do skupiny problémových a společnost je bude odmítat. Stát se o ně stará tak, že jim zabezpečí, aby nemuseli hladovět, chodit nazí, v zimě zmrznout; ne o mnoho víc. Společnost, tedy veřejné mínění je proti nim – a dává jim to stále zřetelně na vědomí. A oni se mstí. Kradou nejen proto, že si chtějí materiálně přilepšit ke své bídné existenci, ale i z jakéhosi zoufalství, ano, z jakési msty… Občas házejí střepy do upravených zahrádek a přepadají pokojné spoluobčany, aniž by z toho „něco měli“, kromě potíží…

Občané měst při severní hranici státu si neberou servítky a komerční televize to vysílá do celého státu, což je dobře, úkolem médií je informovat: „S… mě, že těch černejch už je tady skoro víc než normálních lidí!“ Jistě, nepotřebné věci odkládáme do sklepa, nepotřebné lidi do Šluknovského výběžku. Podnikatel, který provozuje ubytovnu, se také nestydí: „Řekl jsem jim, ať nechodí moc ven a tady se neukazují.“ (Podobné šokující výroky ve zpravodajství nepřevládají, ale sledujeme-li situaci soustavně, přesto se najdou. Připadají mi signifikantní.)

Situace se začíná podobat malé, místní občanské válce.
 

Jistě, vnějším podnětem byl „podnikatelský záměr“ výhodně skupovat byty od zadlužených lidí na drogách a na podpoře, velkou většinou Romů, tyto „nepřizpůsobivé spoluobčany“ pak sestěhovávat do ubytoven na okraji státu. Ale problém jde o mnoho hlouběji.

Frustrovaní už tím, že vidí kolem sebe takové množství nešťastníků v podobné situaci, v jaké jsou sami (a to je pro ně, věřte mi, stresující pohled), začali pak noví obyvatelé zkoušet, co si v novém prostředí mohou dovolit, sociálně, tedy provokováním, materiálně, to je krádežemi. Přijeli neonacisté a političtí dobrodruhové a začali tvárnou, protože rovněž frustrovanou, masu starousedlíků zpracovávat.

Většinová společnost má totiž jasno: za svoji situaci si Romové mohou sami – stačí přece, aby začali pracovat a přestali krást – a všechno bude v pořádku. A když krást nepřestanou, musí přijít represe.

Je určitě věcí policie, aby důsledně stíhala i drobnou kriminalitu; ale mám pocit, že se jí mezi Romy příliš nechce... Třeba za šíření drog není ve Šluknovském výběžku stíhán nikdo. Ve zpravodajském pořadu policista řekl s klidem a přímo na kameru, že o drogách nemají žádné poznatky; přitom novinářům stačilo vyjít do ulic, kde žijí Romové, zeptat se – a poznatků měli plno.

Většinová společnost se nechce Romy vůbec zabývat. To je její největší priorita. Ať se cikáni třeba udrogují, ať se, pokud chtějí, třeba zadusí ve špíně, ať dělají, co chtějí, jen ať nám dají pokoj; a za ten „pokoj“ je většinová společnost ochotna platit – ne mnoho, ale je ochotna platit.

V době, kdy jsem spolupracoval s Českou televizí, jsem natočil několik příspěvků o Romech a o jejich situaci. Dnes čas od času, většinou z nějakého aktuálního podnětu, napíšu článek do Skleněného kostela; a pravidelně se mi pak ozývají čtenáři, kteří mi vysvětlují, že Romové jsou darebáci, kradou, nepracují, většinová společnost má právo se jim bránit a naopak hájit je a zastávat se jich, třeba jen zčásti, je téměř zločin...

„Já nejsem žádný rasista,“ řekl mi kdysi zodpovědný činitel České televize, který se označoval za křesťana a snažil se překazit natáčení malého dokumentu o Romech, na kterém jsem pracoval, „pokud mi nějaký Rom prokáže, že je slušný, nic proti němu nemám…“ Zeptal jsem se ho: „A někdo jiný, kdo nemá ve tváři vepsán cejch barvy pleti, vám nemusí nic prokazovat?“

Dostáváme se do situace, kdy situaci Romů prostě budeme muset řešit. Zatím je policie chrání před lynčem extremistů. Mladá dáma s titulem vládní zmocněnkyně pro menšiny je celá dojatá sama ze sebe, že už byla několikrát na Šluknovsku – a jednou se odtud vrátila do Prahy až ve tři hodiny ráno, jak řekla České televizi. Denně by se měla vracet z práce ve tři hodiny ráno.

Někdy si říkám, že Romy tady máme proto, abychom si uvědomili, že nemáme od Boha právo, abychom si nevšímali bližních v těžké situaci, ať už se do takové situace dostali sami, vlastní vinou, anebo ne…