Jak se cítíte jako křesťan – a občan České republiky?

Ano, Česká republika je můj stát. Nikoli ideální, se spoustou nedostatků, které v čase (či v mé hlavě?) spíš narůstají. Ale vedle zlobení se na mnoho věcí existuje toho spousta, co mě sem poutá.

Se společenským systémem se identifikuji částečně, vnímám ho jako pokus o obnovu demokracie a civilizované společnosti, neboť obojí bylo barbarizováno především předchozím komunistickým režimem. Česká republika je tisíckrát lepší stát, než byla Československá socialistická republika, v níž jsem prožil 36 let života. I proto ji akceptuji.

Vědom si toho, co bylo, cítím se nyní „plně svobodný“. Ale: co je to svoboda? Existuje svoboda vnější a svoboda vnitřní? Určitě, protože za komunismu byla vnější svoboda minimální, a přesto mnoho lidí bylo vnitřně velmi svobodných – mimo jiné také díky své víře… Může to být i naopak – totiž že vnější svoboda nemusí přinášet vždy a všem vnitřní svobodu? Cítím se svobodný, vnějškově i vnitřně – i když občas přijde i chvilka pochybností a „nesvobody“.

Nemám pocit, že bych byl jako křesťan občanem druhé kategorie. Mám spíš pocit menšiny, což neznamená druhou kategorii. Může však vznikat pocit jisté frustrace, protože člověk se cítí vždy líp, když má kolem sebe mnoho stejně (pozitivně) smýšlejících. Křesťanství je založeno na různých úrovních, formách a způsobech společenství, a tak by bylo hezké vědět, že člověk sdílí stejné hodnoty s mnoha a mnoha dalšími lidmi kolem sebe. Asi mám štěstí, že mám ve své rodině i mezi svými přáteli a známými docela hodně křesťanů, kteří mi pomáhají ve vědomí, že nejsme druhá kategorie…

Moje názory a názory křesťanské nejsou – podle mého pocitu – v politické, kulturní (atd.) oblasti zastoupeny dostatečně. Rozhodně bych snesl větší dávku. Je to zřejmě důsledek toho, že křesťanů ubylo, a tak není „poptávka“ – a dnes se vše řídí těmito vnějškovými kritérii. Orientace na jiná témata a jiná hierarchie hodnot skládá jinou mozaiku veřejného života, než by si přál křesťan. Ale když se hledá, najde se. Moje – naše – křesťanské názory nejsou ve společnosti vždy dost slyšeny a respektovány – právě ze zmíněných důvodů. Ovšem je tomu také proto, že já sám – my sami – často nejsme v jejich hlásání dost rezolutní, zřetelní, srozumitelní, věrohodní. Hodně jsme toho taky pokazili – a k nápravě kráčíme ztěžka. Řekl bych, že hledáme sami svou věrohodnost.

Celková společenská atmosféra vůči křesťanství není nepřátelská, ale ani přátelská; nejlépe ji lze vyjádřit slovem lhostejnost. Samozřejmě se občas i v mém blízkém okolí objeví i odsuzovači a obviňovači, kteří křesťanství a křesťanům vyčítají velmi mnoho. S těmi je třeba mluvit, modlit se za ně…

Ano, menšinám (viz výše) se často stává, že její členové jsou obrazně či doslova zahnáni a zavřeni do ghetta. Já ten pocit zatím nemám, ale bojím se, že někde ho v ČR už lze mít. Tam, kde být křesťanem je už opravdu rarita, protože většina lidí už ani moc netuší, o čem že to křesťanství vlastně je. Znají jen banality, hrubá zkreslení a zneužitá fakta – o odpustcích, hrabivé církvi, pedofilních kněžích. Ano, při setkání s prostředím, kde takové názory převládají, může mít člověk pocit, že se ocitá v ghettu. 

            Určitě i v mém myšlení a rozhodování existuje tendence „stáhnout se“ do osobních vztahů a do soukromí. Řada věcí v křesťanství dokonce vyžaduje osobní vztahy a soukromí. Nelze říci, že by v osobním životě nešlo žít pravé a pravdivé křesťanství. Nemyslím si však, že této tendenci a touze po osobním nějak absolutně podléhám či podléháme. Bylo by samozřejmě třeba definovat, co je to „veřejná sféra“; podle mě to nemusí být vždy např. pouze masová média atp., ale také naše širší okolí…

Témata navozená otázkami mě napadají, i když třeba ne doslovně takto, ale podobně. Uvažuji o nich průběžně, pozoruji vývoj naznačených problémů a snažím se na to nějak reagovat. Ne vždy mám pocit, že tak činím úspěšně a dostatečně.

Evropskou unii vnímám obecně pozitivně – a vlastně i v tomto duchu, protože nás činí součástí společenství, kde křesťanství je ještě stále přirozenou součástí života společnosti, kde sekularizace nepokročila tak jako u nás; není to samozřejmě v celé EU, ale celkově je na tom EU lépe. V tomto smyslu vnímám tedy EU jako zlepšení situace křesťanů u nás i sebe jako křesťana.