Můj milý deníčku, tak jsem se, představ si to, zas vypravil do Lysolaj; na Lysolaje mám závislost. Tedy, přesněji, na Prahu 6-Lysolaje, neboť tako půvabná a romantická dědinka s necelou tisícovkou obyvatel (včetně nové naplaveniny, té hlavně po povodních roku 2002) patří už od roku 1968 k té naší megapoli stověžaté…

Lysolaje je moje vzpomínka. Čas od času, ale alespoň jednou za rok, tam musím jít, musím sestoupit do studeného údolíčka, kleknout si před obraz Panny Marie Sedmibolestné a pomodlit se, napít se vody z pramene. Proud z pramene je silný jako moje předloktí. U pramene cedulka říká, o co jde, že je to „Zázračná studánka“. Ta cedulka tam za totality nebyla, ani rozbor složení vody, který si dnes může každý přečíst. Ale obraz Panny Marie, namalovaný, trochu inzitně, na stěnu minikapličky, nezmizel nikdy... Lidé si tady vždycky přáli katolický kostel, který neměli, za první republiky založili i spolek pro jeho výstavbu. Dnes je tu dokonce klášter.

Lysolaje! Lysolaje – toť ouzké oudolíčko, kdež na začátku (kdy se údolí jen tak z ničeho nic začne propadat z polí) vyvěrá pramen, o kterém mluvím, a pramen vytvoří potok, kterému se na mapách říká Housle, a ten potok protéká celou vesnicí, asi dva kilometry, a někdy mizí, jak je hluboko, a stále tiše, a někdy hlasitěji – hraje. Zurčí.

Lysolaje, toť ústřední komunikace, která je někde úzká, že si tu nevyhnou dvě auta v protisměru, natož městské autobusy (a mezi tím chodci, protože na tom místě není ani chodník).

Lysolaje – změť kdysi venkovských domků a skal, stromů, tří historických dvorů (jeden je s věžičkou), secesních i moderních vilek, zanedbaných i udržovaných.

Lysolaje, tajná švýcarská vesnice ukrytá v rámci Prahy 6.

Lysolaje, toť malý klášteřík sester dominikánek, jak už jsem zmínil, s veřejně přístupnou kaplí, kde je mše svatá každý den (ta v neděli je v 8 hodin).

Na Lysolaje mám závislost. Čas od času se tam musím vypravit. Lysolaje, to je také jedna malá secesní vilka (malá a secesní, já vím, téměř protimluv) , kde jsem se za totality zpovídal u kněze tehdy bez státního souhlasu, který tam bydlel; jmenoval se Jiří Paďour a dnes je to biskup v Českých Budějovicích.

Lysolaje je ves plná dějin. Místo, kde žila ve svém mládí (od 15. do 20. roku věku svého) Eliška Krásnohorská s rodiči a hezky o obci a tamních sedlácích píše ve svých vzpomínkách.  

A píše podrobněji a ovšem mnohem zajímavěji než já, který mám jenom závislost, ale nikdy jsem v Lysolajích nežil, jen občas sem musím přijít a pokleknout před obrazem Panny Marie a napít se tady vody z pramene.