Jak se cítíte jako křesťan – a občan České republiky?

Přiznám se, že neuvažuji nijak výlučně o tomto konkrétním spojení.  Podobně jako křesťan-občan bych se sama sebe mohla ptát, jak se cítím jako křesťan-žena, křesťan-manželka, křesťan-novinářka a tak dál. Svou příslušnost k České republice, nebo ještě lépe řečeno svou českou národnost vnímám jako něco daného, jako fakt, který nejen nemůžu, ale ani nechci měnit. Jistě bych se mohla odstěhovat třeba na Antarktidu, kdyby mi zdejší ovzduší nevonělo, ale Češka budu stále. A to, jaký zde máme nyní stát, přijímám také jako fakt vytvářející politické a společenské podmínky, v nichž mohu realizovat svůj život, své křesťanské povolání. Kdyby se mi tyto podmínky nějak zásadně nelíbily a chtěla bych je změnit, zřejmě bych pro to něco udělala. Protože mě ale zatím nic podobného nenapadlo, jsem asi vcelku spokojená občanka České republiky.

Česká republika je můj stát. Nestydím se za něj ani si jej nemaluji nijak na růžovo. Jistěže zde mnoho věcí není v pořádku, ale nejsou to cizí věci cizího státu a cizích politiků, kteří za to všechno mohou. Společnost, ve které žijeme, je a bude taková, jakou si ji sami děláme. Ti „nahoře“ nebo „tam v Praze“ sice ovlivňují mnohé, ale kvalitu života definitivně určit nemohou, ani v dobrém, ani ve špatném slova smyslu. Tedy nemohou mi život ani zcela pokazit, ani zcela zařídit, připravit, uskutečnit. Vytvářejí podmínky, v nichž sama musím ukázat, co ve mně je. Tak jsem politiku vždycky vnímala a vnímám ji tak i nadále. I proto se cítím svobodná. Možná jsem dítě štěstěny, ale nepamatuji se, že bych někdy v životě měla potíže uskutečnit to, co jsem opravdu chtěla a po čem jsem toužila. Pokud ano, pak jenom proto, že jsem sama neměla dost sil, nikoli proto, že by mi někdo, konkrétně stát, házel klacky pod nohy. Asi mám zatím opravdu velké štěstí a děkuji Bohu za jeho velkorysé požehnání.

Zda se cítím jako křesťan svobodná? Ano! Potkala jsem Krista? Potkala a mohla jsem ho potkat v tomto státě, kde křesťané svobodně vyznávají svoji víru a svobodně o ní mohou mluvit, s kým chtějí, kdy chtějí a kde chtějí. Že se jim občas někdo vysměje, to je jiná věc. Ale mučení kvůli tomu nejsme. Chtěla jsem uvěřit v Krista a uvěřila jsem. Chtěla jsem přijmout křest v katolické církvi a přijala jsem ho. Chci se veřejně modlit a veřejně se modlím. Chci se scházet s ostatními křesťany a scházím se s nimi. Chci se podílet na veřejném díle prospěšném pro společnost prezentovaném jako křesťanské a činím tak. Nikdo mě za to nezavírá do vězení, nevyhodil ze školy, nediskriminuje na úřadech. Snad jsem málo náročná, ale tomuto říkám svoboda vyznání.

Ano, křesťanské názory jsou na naší politické, mediální i umělecké scéně zastoupeny samozřejmě jenom málo a nedostatečně. Ale je to problém politické, mediální či umělecké scény, anebo nás křesťanů? Proč tomu tak je? Snad proto, že by někdo vysoce postavený řekl: „Sem mi křesťan nesmí?“ Anebo proto, že sami neusilujeme o křesťanské hodnoty, málo je prezentujeme, málo tvoříme křesťanské umění, málo vstupujeme do politiky, málo do médií? Jsem přesvědčená, že dobrý umělec-křesťan může i v našem státě tvořit svobodně, křesťansky a může dojít ocenění. Stejně tak dobrý politik-křesťan nebo dobrý novinář-křesťan. Ovace možná nebudou tak početné jako při podbízivém stylu práce, ale to není rozdíl mezi křesťanstvím a nekřesťanstvím, ale mezi dobrou prací kladoucí na lidi určité nároky a mezi laciným kýčem, bulvárem, populismem. A tento rozdíl tady bude vždycky.

A ještě jedno přiznání na závěr. Celkovou atmosféru ve společnosti ve vztahu ke křesťanství vidím tak trochu halíkovsky, omlouvám se za ten výraz. Lidé jsou otevření, ptají se, zajímají. A čekají od křesťanů odpovědi, odpovědi slovem i životem. Čekají upřímnost, autenticitu, odvahu a pevné přesvědčení. Také lásku, přijetí a odpuštění. Je jen na křesťanech, jestli jim to dokážou nabídnout. Nikdo nás nemůže zavřít do ghetta, můžeme se do něj zavřít jedině sami. 


Lenka Kolaříková, 27 let, vdaná, novinářka; křest v katolické církvi přijala před sedmi lety; žije a pracuje v Brně.