. . .

„Máte pocit, že Vaše křesťanské postoje a názory jsou v politice, v médiích, v umění dostatečně zastoupené, respektované a přítomné?“

Ne, nejsou.

Celkovou atmosféru vnímám jako přátelskou, vzhledem k nevýrazné prezentaci církve na veřejnosti nemá zřejmě nesouhlasící část společnosti důvod křesťany někam vytlačovat.

…

„Nepociťujete (snad...) ve svém rozhodování stopy tendence stáhnout se z veřejné sféry zástupně jen do soukromých struktur, definovaných osobními vztahy?“

To nepociťuji. Stahování se má trochu jiné kořeny. Člověk jednak zjišťuje, co je podstatné a co ne. Na druhé straně si čím dál tím více uvědomuje, jak se těžko hledají společné postoje i tam, kde by to principálně předpokládal.

  viagra otc

Když čtu tyto otázky, tak si uvědomuji, že o nich uvažuji. Něco mi tam ovšem chybí. Můj pohled je křesťan-církev-společnost. Mám-li se jako křesťan cítit dobře ve společnosti, nestačí, abych se tam cítil dobře já, ale i společenství, do kterého patřím. A samozřejmě i já v tom společenství.

A tady začínají problémy. K těm základním klíčům, které Kristus předal Petrovi, přibyl už pěkný pakl dalších klíčů. A tak někdy mám pocit, že u některých se ani neví, na co jsou. Což by nevadilo, pokud by někde nebylo něco zbytečně zamčeno. V církvi vázne opravdová komunikace, daleko více se zdá, že nezáleží ani tak na prosperitě pastorační jako ekonomické. Vůči společnosti církev vystupuje vágně a nechává se vytlačovat z pozice něčeho, na čem je založená naše civilizace. Mám pocit, že se bojí v konkrétních případech vydávat jakékoli morální soudy z obavy o ztrátu přízně. Možná by se dalo říct, že se po létech strávených ve stínu komunistické ideologie vyhřívá na výsluní přízně v domnění, že se současnou společností a jejími zákony je zadobře. Možná je, ale může se to rychle změnit.

…