Už jste si někdy počítali svoje zákazy ve všednodenní lince života? Míním tím drobná či větší omezení, která musíme podstoupit, chceme-li z džungle české společnosti vyjít bez ztráty „kytičky“ (a to kdyby jenom té).

Tak kupříkladu. Je běžné všední ráno. Chystám se s kočárkem na nákup. Beru peněženku, vkládám do ní peníze a už v podvědomí přemýšlím: NEsmím ji zapomenout pečlivě zavřít, aby mi NEvypadly peníze a někdo jiný je NEsebral. Vkládám peněženku do tašky a…NEsmím tašku nechat otevřenou, aby…Vycházím ven, NEsmím nechat odemčeno. Klíče NEsmí zůstat ve dveřích, ale musejí být pečlivě uloženy před NEvítaným hostem.

Po těchto úvodních „NE“ konečně vyjíždím do obchodu. Jedno z dalších „NE“ na mě číhá při nakupování: NEopouštět kočárek či vozík s dítětem na víc než půl metru, aby mi ho náhodou někdo NEukradl. Při placení kartou natáčím zvědavým očím raději svá záda, aby náhodou NEpovolané zraky NEuviděly PIN. Uf, konečně je nakoupeno. Všechna nakupovací „NE“ mám úspěšně za sebou.

Ale to není všechno. Ještě jsme zapomněli, že vypravujeme ráno do školy. Už prvňáčky krmíme bezostyšně přesnídávkou se jménem „NE“. Obsahuje asi toto: „Až budeš přecházet, NEzapomeň se rozhlédnout, řidiči jezdí jako blázni. S nikým cizím si NEpovídej, od nikoho cizího si nic NEber a po škole se nikde NEzdržuj a rovnou domů.“

Tím ale naše polykání „NE“ NEkončí. Při procházení drtivé většiny knih na trhu, stejně tak časopisů ve stáncích a desítek televizních programů namícháme sobě i dětem opět koktejlové „NE“. „Tuhle knihu NEčti, tyto časopisy pro tebe NEjsou vhodné ani teď (a ani později), a ukaž, co je v televizi? NEní tam teď nic pro tebe.“

A co jiné oblasti života? Třeba politická působení na místní úrovni (o té vyšší totiž nemohu mluvit, protože ji znám jen z médií)? Tyto informace NEšiřte, mohli by toho zneužít; do tohoto se NEzapojujte, vypadalo by to, že s tím souhlasíme…

Po těchto „NE“ už nepokrytě očekáváme odpočinek alespoň o vytoužené dovolené. Ale kdeže! Už při balení zavazadel přemýšlíme, kde najdeme své doklady jenom my a „NE“ někdo NEvítaný. V mysli také rozvažujeme o tom, jak NEmůžeme schovávat peníze na jednom místě, ale pěkně poctivě, medikováni lektvarem „NE“, je rozdělíme na více míst. Nebo si je dokonce se vší důkladností věšíme naivně do váčku na krk, v očekávání, že je přece na nahé hrudi NEbude mít odvahu někdo hledat.

Měníme peníze a hledáme, kde nás NEnatáhnou.

Takových a jiných podobných „NE“ jsme všichni tak plni, že už si je vlastně ani NEuvědomujeme. Rádi si leckde osvojíme leccos, abychom náhodou zbytečně NEpřišli zkrátka.

A jsme vystrašení, nervózní, plní stresu a strachu...