Je před námi další noc. Jaká asi bude? Zatím je každá z těchto černých dam v naší domácnosti, která se teprve nedávno rozkošatěla o dalšího člena, nevyzpytatelná. Někdy vstáváme jen utišit základní potřeby, nakrmíme, přebalíme a v poklidu pochrupkáváme dál. Tentokrát si ale brouček o půl druhé ráno vzpomněl, že chce černou dámu mermomocí zahnat pronikavým světlem lampičky. A že rozhodně nehodlá být sám. Chce kamaráda. Uprostřed hluboké noci je ovšem k takovým lumpárnám ochotná jen maminka. Ochotná? No, aspoň první půlhodinu asi i ochotná. S rostoucí únavou a přibývajícími kolečky, které už urazila nejen vteřinová, ale i minutová ručička, míra tohoto vstřícného postoje ovšem klesá. Tedy čím víc únavy, tím méně ochoty. Logicky.

Dítě, už spi. V noci se spí, normální lidi to tak aspoň dělají – honilo se mi hlavou. Trpělivosti pozvolna ubývalo, zvlášť, když se malý co chvíli z nepochopitelného důvodu rozječel, až to uši trhalo. Neřvi a spi – běželo mi v myšlenkách, až jsem to i nahlas procedila mezi zuby. Rady chytrých knížek, jako „Mluvte na dítě vždy klidným hlasem,“ jdou ve tři hodiny ráno stranou. Zatím jsem se ovšem na dítě nerozkřikla. Ne snad proto, že bych ho chtěla tolik šetřit. Ale za prvé nechci budit manžela a za druhé mi hlava ještě stále funguje natolik dobře, abych si plně uvědomovala, že by to stejně nepomohlo. To nebohé dítě neví, že právě někoho týrá způsobem zvlášť nelidským, totiž odpíráním spánku.

„I love my baby.“ Ve chvíli vrcholícího zoufalství mi zrak sjel na hrudníček maličkého. „I love my baby.“ Nevím, jestli si polští výrobci dupaček uvědomili, jak sarkasticky může tento roztomilý nápis uprostřed probdělé noci vyznít. Jo, já tě tak lovím, že bych tě samou láskou nejraději snědla. Nebo roztrhla vejpůl. Ale to je u nás trestné. Navíc, podobné případy se už staly a dějí, jejich odstrašující příklad člověka včas zarazí. Bezbrannému se neubližuje! Ani když tě bezbranný týrá.

„I love my baby.“ Druhý pohled na tento vtíravý nápis. Ale jo, ty křikloune. Vždyť já tě mám ráda. Tak dlouho jsme na tebe čekali, tolik jsme se těšili, tolik toho připravovali. Když už jsme došli až sem, tak mě nějaký tvůj pláč nemůže rozhodit. Jen mě napadá, že ty špunty do uší jsme ještě nekoupili. Zítra to napravím.