I.

Zdá se, jako by sled negativních zpráv připravil většinu programových optimistů o důvěru ve svět kolem nás. Obrat v postojích a hodnocení současnosti sledujeme napříč společenskými vrstvami a stále zřetelněji zaznívá z řad intelektuálů (Bělohradský) i představitelů veřejného života (Klaus), z nichž alespoň ti druzí, pokud jsou ve vedoucích pozicích, mají šíření důvěry a pozitivního myšlení „v popisu práce“. Za podstatné při pokusu o pochopení tohoto vcelku závažného problému dnešní (nejen) české společnosti považuji rozpoznat souvislosti a prostředí, společenské skupiny, které tyto postoje vyjadřují, a skutečnosti, jež je k tomu v naší zemi vedou.

Analýza dnešní, a znovu opakuji nejen české, situace je závislá na úhlu pohledu, ze kterého je popis pořizován. Pokud vyloučíme nějakou zásadní událost, která náhle a radikálně změnila náš život, a taková není v posledních letech a měsících k dispozici, je zřejmé, že jde přinejmenším o středně nebo dokonce dlouhodobé směřování, které umožňuje postupné narůstání množství negativních jevů a vzrůstající bezradnost při dosavadních pokusech o vypořádání se s nimi. Při určitém zjednodušení a s využitím politického štěpení společnosti na pravici a levici, respektive přiřazení k ideovým táborům socialistů, liberálů a konzervativců, lze dospět k závěru, že zejména v táboře liberálů se odehrává největší změna postoje vůči směřování společnosti a ztráta spokojenosti se současností. Socialisté vyjadřují znatelný odstup k našemu vývoji dlouhodobě. Souvisí to s postupnou ztrátou jistot garantovaných (často jen domněle) paternalistickým státem a opouštěním rovnostářství. Aktuální krize sociálního státu k tomu již jen přispívá. Konzervativci jsou dlouhodobými, leč zpravidla umírněnými kritiky jak rovnostářského sociálního státu, tak důsledků změn vyvolaných pokrokářskými liberálními koncepty. Umírněnými proto, že věří v transcendentní hodnoty a jejich platnost navzdory dobovým okolnostem a jsou na rozdíl od obou předchozích skupin nadáni větším realismem, a proto nepovažují dnešní svět za nejhorší možný. V čem se dle dnešních liberálů svět a české poměry změnily k horšímu? Lze dát jednoduchou odpověď. Protože se nevyvíjí dle platných liberálních představ. Existují principiálně jen dvě možnosti, jak se vypořádat s takovýmto zjištěním. Buď hledat omyly ve stávajících představách a revidovat je, nebo odmítnout skutečnost jako takovou a vydat se definitivně cestou utopie a na místo opravdového života instalovat virtuální realitu. Situace není tak modelově jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Souvisí totiž nejen s určitou fází naší transformace postkomunistické společnosti, ale má i hluboké kořeny v rozporuplnosti idejí pokroku, modernity a víry v ně.

II.

Druhou stranou mince umírněné kritiky z konzervativních pozic je mírný optimismus, kterým lze čelit pesimismu sjednocující se sociálně liberální levice. Jeví se totiž, že přes zneklidňující spoušť, kterou v jádru hodnotově levicová liberálně pokroková vize společnosti za sebou zanechává, dosud zůstávají ostrovy lidského chování a víry, které jsou světlonoši světlých zítřků neproměněny. Navzdory sociálně inženýrským představám o možnosti kormidlovat společenský vývoj a zcela držet vlastní osud ve svých rukou nejenže existují, ale stále se těší důvěře postoje a jevy, které prý měly díky pokroku dávno zaniknout. Blahoslavení papeže Jana Pavla II. v Římě a královská svatba v Londýně přitáhly účast milionu poutníků a diváků a mediálně zprostředkovanou sledovanost miliardou lidí. Nikdo z nich se nepohoršoval nad tituly a historickými kostýmy, stejně jako se neposmíval veřejnému prohlášení zázraku a posmrtnému životu s Bohem. A aby toho nebylo málo, nejvíce Oscarů si letos odnesl film Králova řeč. Symboly monarchie a víry, královská rodina a blahoslavený papež dominovaly letošní pozornosti médií. Potvrzuje se, že vlastnosti a potřeby člověka jsou trvalé a nepodléhají tolik naší aktuální vůli či okolnostem. Hluboká potřeba nalezení smyslu našeho bytí a významu, hodnoty našeho každodenního úsilí nepomíjí. Chceme najít své místo ve společnosti, kde budeme přijímáni a oceňováni. Naše srdce touží po štěstí a nic jej nemůže z materiálních zdrojů trvale saturovat, a jak pravil svatý Augustin, tato touha nedojde naplnění, dokud naše srdce nespočine v Bohu.

Liberální ideologie je chybná nejen ve své antropologii, ale i sociologii. Přestože není obtížné vypozorovat nekonzistentnost některých činů a liberálního myšlení, nejmarkantnější je to v přijímání existence společnosti. Na jedné straně, spolu s četnými konzervativci, odmítají existenci společnosti, tvrdí, že existuje jen jedinec a společnost je pouhou konstrukcí, ale na druhou stranu se nedokážou věrohodně vyrovnat s četnými společenskými projevy v chování člověka a se skutečností, že vychází z jeho přirozenosti. Člověk je tvor společenský. Jeden z kořenů lze najít v neschopnosti vysvětlení oběti z čistě sobeckého pohledu. Liberální pojetí svobody není možné uhájit. Konkrétním projevem je úpadek branné síly postmoderních evropských národů. Smrt musí být v souvislosti se svobodou v podstatě z diskuse vyloučena. Přestože je svoboda vydávána za nejvyšší hodnotu, vlastní smrtí svobodu z tohoto pohledu navždy ztratím, a to nemluvě o případu, že bych tak uhájil svobodu někoho jiného neznámého nebo něčeho tak abstraktního, jako je stát a národ. Sobecké pojetí dobra není schopno dospět k obecnému dobru jako k nadřazené hodnotě. Na tomto základě selhává představa naší transformace z komunismu do fungující demokracie a tržního hospodářství. Je známo, že přenesení funkčních pravidel ze společnosti, kde se vytvořily, do prostředí společensky a hodnotově rozdílného má za následek odlišné výsledky od jejich uplatňování v  původní společnosti. Představa, že zřízením demokratických institucí, nastolením tržních pravidel, majetkových poměrů a společenských vztahů dosáhnu v důsledku jejich působení hmotné prosperity, která přivodí obnovu svobodné demokratické společnosti, se u nás nenaplnila.

Netřeba se divit. Zejména pokud připustíme, že morální hodnoty mají transcendentní povahu, nemohou vzniknout na materiálním základě. Ostatně celý model na první pohled působí příliš materialisticky a mechanicky, a je proto spíše směšný než věrohodný. Do společnosti je třeba investovat. Tak jako do výchovy dětí, pro něž rodiče mnoho obětují, či do výcviku třeba vodicího psa nebo jiného zvířete. Od ekonomické liberalizace nebylo do návratu české společnosti mezi vyspělé demokracie dostatečně investováno a ani obětováno. A výsledky – současný stav – jsou odpovídající. Žádná společnost a ani  politický národ nefunguje jako perpetuum mobile. Žádná změna k lepšímu neprobíhá náhodně, jen tak, sama od sebe. Není důvod věřit, že dosažení vyšší kulturní úrovně a vyspělejšího politického uspořádání by mělo být výjimkou.

III.

Uvedené příklady směřují k „neučebnicovému“ odlišení podstaty liberálních a konzervativních postojů. Je třeba se ptát, co vede člověka v 21. století k postojům, se kterými si liberálové nevědí rady. Je zřejmé, že chyba není v těchto lidech, kteří se chovají přirozeně, ale v ideologii, která takovéto jednání dávno odsoudila k zániku. Liberálně pokroková ideologie a její představa modernity je založena na mylné představě člověka a jeho přirozené podstaty. Stejně tak od základu vadné jsou společenské konstrukce, které jsou na této ideologii založeny. Představitelé a hlasatelé víry v pokrok a konceptu svobody neodpovědného jedince jsou tváří v tvář důsledkům vývoje společnosti bezradní. Na jejím čele si přitom dosud nárokují trvalé místo, k jejímu vedení se ještě stále cítí být předurčeni. Urputně bojují o veřejný prostor a usilovně se snaží z něj vymístit nejen kříže, ale i jakékoliv stopy Boha a náboženských postojů člověka. Jsou si vědomi, že veřejný prostor je místem, kde se musí zrcadlit hodnoty současné společnosti. Chtějí jej zaplnit symbolem své vlastní ideologie,  módními průvody homosexuálů, oslavou rozpadu rodin, kulturou života v materiálním blahobytu, chválou sobectví a marnivosti, obdivem k hédonismu, životem bez závazků a bez dětí, zeleným či feministickým aktivismem. V příčinách a důvodech pokusu o uzurpaci veřejného prostoru jsou liberálové důslednými pokračovateli linie myšlení a v mnoha ohledech i praxe z dob diktátu sekulárních náboženství. Se dvěma z nich máme neblahé zkušenosti (nacismus a komunismus). Český liberalismus, přes své kořeny z 19. století, je ve své dnešní šíři společenského přijetí v mnohém dědictvím komunismu, respektive jedním z hlavních nositelů charakteristických znaků postkomunismu.

Je třeba být spravedlivý. Také dnes se najdou liberálové, kteří nezapadají do tohoto schématu. Ti však mají něco společného se smýšlením konzervativců. Nazval bych to „voltaireovským principem“. Sami v hodnoty respektovanými konzervativci nevěří, ale jsou přesvědčeni, že je pro ně výhodné, když v ně věří ostatní a jednají podle nich. Tento jednoduchý „voltaireovský princip“ odhaluje neudržitelnost liberální verze představy existence společenských pravidel a zásad právního státu, známé anglosaské vlády zákona. Boj proti konvencím patří k tradiční ideové výzbroji liberálů. Určujícími pravidly, kterými se život společnosti řídí, nejsou ta psaná, která se moc rozhodne společnosti vnutit, ale principy vlastní, které respektuje na základě hodnot, které vyznává, a řádu, v který věří. Pokud jsou psané zákony v rozporu s normami chování, které jsou dané společnosti vlastní, má tendenci vzepřít se předpisům vnějším a vnuceným.

Z tohoto důvodu jsou všechny pokusy zbavit společnost zažitých pravidel a zvyků značně nebezpečné a falešné, protože ta se opírají o mravní řád, který člověka a společnost přesahuje. Život zbavený konvencí není svobodnější, nýbrž právě naopak. Odstranění konvencí znamená popření hodnot, o které se opírají. Ochota respektovat daná psaná pravidla ztrácí morální opodstatnění, oporu. Vymahatelnost zákona je v tomto případě přímo úměrná míře represe a výši nákladů, které její efektivní uplatnění vyžaduje. Snaha o „spořádanou“ společnost vyžaduje rozšíření regulace do všech oblastí a na každou situaci, která může v životě nastat. Nárůst regulace je nepřímo úměrný prostoru svobody, který občanům zbývá.

Židovsko-křesťanská tradice stojí na přesvědčení, že závazné normy a zákony se nerodí jako projev vůle jedince nebo mocensky prosazující se části společnosti, ale jsou nám dány zvenčí a platí bez ohledu na náš postoj k nim, jak je to vyjádřeno příběhem o původu Desatera. Mojžíš, zákonodárce a prostředník mezi Bohem a vyvoleným národem, vystoupí na horu Sinaj a obdrží od Hospodina zákon (je mu zjeven) na dvou deskách. Od té chvíle je platný a navždy účinný nejen pro Židy, ale s šířením křesťanství pro celý svět. Z biblického, židovsko-křesťanského pojetí člověka a dějin vyplývá také nárok na objektivitu a univerzálnost Božího zákona.

Zásadní rozdíl mezi dnešním konzervatismem a liberalismem nespočívá v obhajobě svobody, nýbrž v pojetí člověka, které má v případě konzervativců náboženský původ. Zklamání liberálů nad neúspěchem řízení společnosti a osudu světa podle vlastní vůle má mnohem hlubší kořeny. Nese  rysy nepřekonatelné beznaděje dané vědomím vlastní nedokonalosti, případně naopak nesnesitelnosti neschopnosti takovéto reflexe a nepravdivostí z toho vyplývajícího postoje k sobě samému i druhým. Proto můžeme zaznamenat spektakulární projevy bezradnosti těch, kteří se dosud nedokážou smířit s tím, že nemají vlastní recept na problémy dnešního světa a jejich včerejší dogmata ztratila ve světle otázek jdoucích pod povrch věcí na věrohodnosti. Pláč nad stavem dnešní společnosti a poklesem důvěry mezi lidmi na kritickou mez je bez rozpoznání příčin falešným moralizováním. Falešným proto, že dle výše řečeného nejsou morální maximy výslednicí projevů aktuální vůle jedince, ale jsou mu dány a přesahují jej. Ve smyslu tohoto nároku na pravdivost božského původu člověka je pokus dovodit morální principy lidství jinak nepravdivý a každý pokus o jejich postulování a uplatnění v důsledku falešný.

IV.

Liberalismus přispěl v počátcích české transformace k překonávání resentimentů třetích cest a k mobilizaci potenciálu společnosti a uplatnění jedince v nově vytvořeném svobodném prostoru. Kvalitu svobodného života v demokratickém systému však liberálové zajistit nedokážou. Přesvědčení, že obecné dobro vzniká ze svobodného rozhodnutí jedince, který sleduje pouze vlastní zájmy, se neprokázalo jako dostatečně věrohodné.  K pravdivému popisu opírajícímu se o zkušenost chybí pravidla, morální rámec, ve kterém se společenský život i životní dráha jedince odehrávají. Klasičtí liberálové v 18. století dospěli k obhajobě trhu i svobody na základě přesvědčení, že splňují nejvyšší morální kritéria. Sami je považovali za nezpochybnitelná. Důkazem, že takovému nároku nedostojí názor, že individuální zájem a svobodně projevená vůle jedince jsou nejvyšším morálním standardem, jak hlásají jejich moderní nástupci, je existence Desatera. Obecné dobro není totožné se soukromým zájmem, a proto mezi vůli jedince a ostatní lidi musí být vložena ochranná bariéra, která jej omezuje. Nárok, který je na každého bez výjimky kladen, je mimo jeho dosah. Společnost je oprávněna vymáhat pravidla a jejich porušování trestat. Kdyby byl jedinec svrchovaný a nikoliv mravní pravidla, Desatero jako nesmyslné a neopodstatněné omezování člověka by bylo dávno zapomenuto a zasypáno v prachu dějin. Cesta, na kterou nás přivedli liberální intelektuálové opovrhující dědictvím svých předchůdců, prověřeným životem mnohých generací, nás dovedla do stavu, který označují „společnost nevolnosti“ (Václav Bělohradský). Názory, které tento myslitel hlásá, se zabydlely v levicových kruzích a nacházejí pravidelně své místo na stránkách Práva. Neobhajitelnost mnoha liberálních představ, ze které jsou usvědčeny dnešní realitou, nutí jejich zastánce k vyslovování kritických soudů a hledání jiných řešení. Konzervativní hodnoty začíná objevovat v osmé dekádě svého života nejúspěšnější liberál středoevropské politiky Václav Klaus.   

Krize pokrokově liberálních konceptů projevující se mimo jiné v nenaplnění jejich materiálních příslibů je v podstatě krizí demokratické identity české společnosti po dvacetiletí polistopadového směřování. Je zřejmé, že pokud se chceme pohnout vpřed, je třeba nových impulzů, nového a zvýšeného úsilí, které je v protikladu k rozšířené konzumní mentalitě. Rakousko jsme ani za dvě desetiletí v úrovni hmotného blahobytu nedohnali a ani za dalších dvacet let nedoženeme. Za to nás docela úspěšně dostihují Slováci, nad které jsme se rádi vyvyšovali. V takovýchto situacích je po ruce vždy vlastenectví. Náhradou za liberální rétoriku si vyslechneme spousty slov a duchamorných národoveckých cvičení. Tak jako si málokdo myslí, že pravé češství se pozná podle holé hlavy a okovaných bot, je pravé vlastenectví citem, který se osvědčuje činy a ne slovy. S intimními city má společné to, že nahlas jej opěvují pouze básníci. Plnými ústy ho nabízejí jako chytlavé zboží už jen osoby prodejné. Co se však koupit nedá, je víra. Bez víry v hodnoty se stěží pohneme z místa. To je však málo. Nelze být pouze černými pasažéry. Přestože v současné situaci se ukazuje, jak blízko mají liberálové k levici, ani konzervativní pojetí člověka není samo o sobě dostatečné. Při současném prohlubování trendu sekularismu se vytrácí podstata a zdroj tohoto vidění světa. Z něj pramení snahy o hledání neduchovní, sekulární transcendence. Budeme se muset zamýšlet nad návratem víry a Boha nejen do soukromého, ale i veřejného života.