Krása křesťanské nauky spočívá mimo jiné v tom, že její výšiny i hlubiny může objevit duše malá i velká, člověk prostý i vznešený, mudrc i rolník a také dvouleté dítě. Moje malé dítě letos odhalilo smysl Vánoc. A nenašlo jej pod stromečkem mezi hromadou dárků, jak by se mohlo zdát, ale nalezlo ho v jesličkách.

Každý den se snažíme v modlitbě obracet k Bohu, někdy k Otci, někdy k Ježíši. (Na Ducha Svatého, pravda, trochu zapomínáme.) A Pána Ježíše máme pro názornost doma na obrázku – jednou uprostřed Svaté rodiny, podruhé na vrcholu utrpení na kříži. Obzvlášť druhý výjev je asi pro dítě trochu děsivý, protože od jisté chvíle říkal náš synek při pohledu na krucifix: „Bojim, bojim,“ a utíkal se schovat ke mně do náručí.

A pak přišly Vánoce. I my jsme čekali příchod Ježíška. I my jsme se ve svátcích byli podívat do kostela na jesličky, kde spí malé miminko zavinuté do plének. A tam někde se to stalo.

Při další modlitbě a dalším pohledu na obrázky Ježíše náš malý prohlásil: „Nebojim – Ježíšek – malý.“ Rozumějte: „Ježíška už se nebojím. Je malý.“ Miminko položené v jesličkách totiž neděsí ani dvouleté dítě. Miminka on moc dobře zná a ví, že mu takové právě narozené miminko nemůže nic zlého udělat.

A tak můj syn přestal mít strach z Boha. Vánoce zafungovaly.

Ke svým výrokům teď náš synek ještě přidává: „Ježíšek – ráda.“ Rozumějte: „Ježíška mám rád.“ A za to asi přece jenom mohou ty přinesené dárky. Vždyť kdo by neměl rád toho, kdo mu poslal vláčkodráhu.