Ještě není šest, rozespalý si pouštím Radiožurnál. Informují mě, co se má jíst na Nový rok: čočka, abychom prý měli po celý rok peníze. Čočka je totiž kulatá jako peníze. (Kolik procent či promile peněžních operací uskutečňuje dnes průměrný občan mincemi?) A nemá se jíst drůbež ani zajíci, ani králíci – to aby nám neuletělo anebo neuteklo štěstí... Je k tomu i anketa kdesi na ulici, lidé se smějí, ale odpovídají, zdá se mi ale, že sám Radiožurnál těmto pověrám spíš věří... Jak na Nový rok, tak po celý rok.

A víte to? Ve Fulneku mají odsvěcený kapucínský kostel svatého Josefa, kde je i „santa kasa“, ale o co jde, to už nám neřeknou (patrně svatá pokladna).

Co dál? Redaktorka se hlásí z Václavského náměstí. (Z toho v Praze, ne z toho v Olomouci.) Slavitelé zanechali náměstí odhadem 50 tun odpadu, prý hlavně střepy. (Turisté z Ruska? My jsme přece střepy na Nový rok nedělali: to tam musejí rozbít sklo, ze kterého na Nový rok pili, tak už za cara...) Úklid prý potrvá asi 16 hodin. Nejvíc mě šokuje, když se dozvídám, že opilci, kteří ještě zůstávají na náměstí, se dělníkům při úklidu posmívají a urážejí je... To tady také nebylo: každému bylo jasné, že uklidit se musí, a k tomu, kdo pracuje, jsme se chovali, ne-li s úctou, tedy alespoň slušně; a dřív, když šel člověk kolem pracujícího člověka, bylo naopak součástí tradice, slušností, zvykem popřát mu: „Pomáhej Pán Bůh!“

Hlavně tu však objevili tři energetická místa; na jednom z nich právě stojí džbán vody s nápisem LÁSKA; paní průvodkyně si tam prý nabíjí nápoj pro lásku. Kapucíni tu působili ještě před šedesáti lety, jenže šedesát let jsou dvě generace.

Tak po celý rok, říkám si... Tohle jsou dost zoufalé sondy – říkám si. Jenže není tak zle. Vzápětí se připomíná výročí smrti otce Tomáše Týna, který zemřel v emigraci v Boloni právě na Nový rok roku 1990. Nabídl svůj život Bohu za svobodu v Československu, onemocněl, trpěl, nejvíc právě v době sametové revoluce, a zemřel... (Vše o otci Týnovi na http://tyn.op.cz/). Mluví Jiří Mikulášek, generální vikář brněnské římskokatolické diecéze, redaktorka jeho slova vhodně, moc hezky doplňuje...

No, říkám si, takový příběh musí připadat běžnému posluchači hodně bizarní, stejně jako zajíc prchající z novoročního stolu s mým štěstím a džbán v kostele plný lásky... Křesťanství jako jedna z pověr?

Ne. Pravá perla se neztratí mezi falešnými – ale musí tam vůbec být!

Buďme odvážní, vstupujme do médií. Docela normálně, klidně. Nesnažme se zbavit svou víru všeho mimořádného, iracionálního a nepochopitelného, tajemného – budeme tak věrohodní, racionalismus je mrtev.

 


Hledání