Lidský život dělím do čtyř přibližně stejných částí, svou délkou lehounce překračujících dvacet let. S vědomím, že si tu poslední čtvrtinku, zvláště z nás mužských, mnozí moc neužijí. A nevidím žádné štěstí v tom, když se kterákoli etapa příliš prodlužuje.

Po dětství a mládí přichází dospělost, rodina, vlastní děti. Za dalších dvacet, pětadvacet let je z vás dědeček a babička, a po dalších dvou dekádách se dočkáte předpony pra…, která se navíc může řetězit a v přímé linii svědčí o vašem násobném dědečkovství nebo babičkovství.

Nedávno jsem se dočetl, že mládí dnes končí v pětačtyřiceti letech. Protože se méně dřeme, máme kvalitní lékařskou péči a i v tomhle věku většinu vlastních zubů.

Podle této teorie jsem přestal být mladíkem před dvěma měsíci. A nevím, zda mám vyčítat, že se už nějaký pátek mladíkem být necítím, nepřejícímu osudu, vlastní neodpovědnosti nebo tomu, kdo tuhle teorii vymyslel.

Poprvé jsem se ztrhal v osmadvaceti. Od té doby mám často namožený žaludek, když zrovna nestávkuje z jiného důvodu. V třiatřiceti se ozvala vyhřeznutá plotýnka, v pětatřiceti záda, od čtyřiceti jen se zvýšeným úsilím po adekvátní čas udržím myšlenku (z vrozeného taktu necituji manželčiny komentáře) a v posledních dvou letech mě pořád zebou kolena. Jestli tohle je mládí, tak mne, Bože, chraň před tím, co mne vlastně čeká, až podle této teorie přijde kolem stodvacetin stáří.

Naštěstí jsem se od podobných, černých úvah o letošních Vánocích definitivně osvobodil. No, není to úplně přesné. Byl jsem vysvobozen. A to hned dvojnásobně.

Sedím u plápolajícího krbu a dívám se na fotografii (zatím ultrazvukovou) svého dvoucentimetrového vnoučete. Ještě nemohu říci, zda to bude Tomáš nebo Viktorka. A je mi to upřímně jedno. Stejně jako trojčící žaludek, bolavá kolena nebo zvolna rostoucí obvod pasu. To všechno jsou u dědečků, na rozdíl od mladíků, věci veskrze normální. A kdybych snad o své dědečkovské životní roli pochyboval, přišlo na Boží hod vánoční další potvrzení. Zatím odhadem třímilimetrové. To bude nosit moje příjmení. Taky netuším, jestli dočasně (Zuzanka) nebo natrvalo (další Tomáš). Ale ani na tom příliš nesejde.

Soudím-li podle sebe, je první polovina života z velké části činná. S tou třetí, a především, dá-li Bůh, se čtvrtou čtvrtinou, to tak nebude. Nemohu se dočkat, až svoje vnoučata pochovám, pohladím po vláscích a uslyším prvně „dědo“. Z pohádky „Za humny je drak“ mám naučený pořad, ve kterém mne pan Kemr školí, jak houpat dvě kolébky najednou.

Jenže moje ruce nebudou tak pevné jako paže otců mých vnoučat. A dechu se mi časem nebude dostávat, abych jim stačil. A tak se budu řídit tím, co naštěstí věděli moji prarodičové i prarodičové mých dětí. Tím, na co paličatý chlap přichází těžce, pozvolna a často až v důsledku nevyhnutelných Božích dopuštění. Že naše životy má v rukou Bůh v neskonale větší míře, než my sami. Že přímluvnou modlitbu, a za naše nejbližší zvláště, Bůh slyší a pohne kvůli ní třeba i skálou. A to je obrovská síla stáří, které svět nerozumí a které se Nepřítel lidí, a tedy i našich vnoučat, musí obávat.

 

Šťastný, požehnaný a na radostné události bohatý rok 2014 přeje dvojnásobný děda čekatel!

 


Hledání