Co se u nás změnilo od pádu komunismu? Dá se říci, že všechno. Celá naše dnešní každodennost. Žijeme beze strachu z veřejné moci; nadáváme na ni s chutí, často a silně a právem... Nemá ani smysl říkat, že právě možnost nadávat beze strachu na politiky je veliký dar – když sami ti politici zas tak velký dar nejsou... Vznikl celý nový svět neziskových organizací. Lidé daleko víc třeba věří i policii. Nesrovnatelně lepší je zdravotnictví. Učitelé přestali (tolik) lhát dětem. Nemáme politické vězně. Už neposlouchám denně zahraniční rádio chtěje vědět, co se děje u nás. Odbory se nechovají jako prodloužená ruka vlády (která nutí lidi více pracovat a uděluje za to odznaky), ale jako odbory. Nepřipadá nám nic divného na tom, že lidé vyjdou s transparenty do ulic a nejsou za to zavřeni, z práce vyhozeni, jejich děti ze škol. Nepíší se už kádrové materiály, ta snůška nekontrolovatelných lží provázejících (a řídících!) člověka po celý život.

Ne, už se nehádám s komunisty. Zvykl jsem si na nevděk svých spoluobčanů vůči Bohu za svobodu a demokracii. A byl to jeho dar, ne naše zásluha. Většinou ani nereaguji na to, když někdo lže řka za komunistů jako že bylo líp... (Některým jednotlivcům totiž nepochybně líp bylo – ale dobře jim tak.) Snesu i tvrzení, že dnes je stokrát hůř. Zlobím se vlastně už jen, když po mně někdo chce, abych se konkrétně rozněžňoval nad nízkými cenami za bolševika. (Například nad tím, že v roce 1985 měli v Domě nábytku kuchyně za 2000 korun a lidi tenkrát říkali, kdo si to za tolik peněz koupí?) To zvedám hlas a říkám, že takový mluvčí by měl projevit minimum inteligence a ne hledět na ceny a zapomínat přitom na tehdejší platy. (Kdo si to totiž tehdy koupil? Skoro nikdo.)

Jedna věc je radikální, jednoznačné, jasné odmítnutí komunismu. Tečka, čára, tlustá čára. O. K. A zcela jiná věc je následný vývoj, který nemůžeme s komunismem srovnávat, protože nemůžeme vědět, jak by vypadalo posledních uplynulých dvaadvacet let, kdyby zůstala u moci komunistická nomenklatura. Ale snad nikdo rozumný si nemůže myslet, že by naše společnost byla mravnější, bohatší a tak nějak veselejší, kdyby nám ještě dnes stále vládl soudruh Miroslav Štěpán (v letošním roce šestašedesátiletý, a tedy na vrcholu stranického mládí jsoucí). Ale možná by nám vládl též v letošním roce už devětaosmdesátiletý soudruh Miloš (občanským jménem Milouš) Jakeš a letos čtyřiadevadesátiletý Vasil Biľak (původním jménem Gula)... Proč ne? Klidně by mohli vládnout, v komunistických zemích se přece leckdy vládlo až do smrti, i když už politik, jako třeba končící Leonid Brežněv, nebyl schopen ani srozumitelně artikulovat – a v televizi jeho referát na stranickém sjezdu přečetl hlasatel; to delegáti ve sjezdovém sále takovou výhodu neměli a slyšeli jen jeho nesrozumitelnou řeč, i když před očima měli stejný obrázek jako televizní diváci (byli-li jací), bezmocného, po dechu lapajícího starce...

Hodně jsme se, hodně jsme se i my, pamětníci, i v duchu vzdálili od komunistických reálií, a to je dobře; i když vzpomínat se občas má, jako například dnes.