Promiň, můj milý deníčku, promiň, že jsem se ti tak dlouho nevěnoval. Ale život je boj... Přímo liftboy (přičemž o tom, do jakého výtahu nastupujeme, si rozhodujeme sami; i když ne úplně :-)
Skoro po měsíci různého stonání a léčení & jinačího trápení jsem ve středu přišel do duchovního spolča, do kterého patřím... No – někteří si mě ještě pamatovali...
Měl jsem včera takový volný den. Odpoledne jsem byl v kavárně na pivu s jedním známým, českým básníkem... (Sledujete to kouzlo interpunkce? Něco jiného je, když napíšu: „s jedním známým, českým básníkem“ – a když napíšu „s jedním známým českým básníkem“, to by ani nemusel být můj známý.) Povídali jsme si o samých aktuálních věcech, například o tom, že jeho syn pěstuje ilegálně v centru Brna kozu – a odchovává i kůzlata. A pak že nežijeme ve svobodě! Večer jsem, můj milý deníčku, vyrazil až do Husovic na sešlost ve trojici u jednoho z mých milých kamarádů, i těšil jsem se na další intelektuální rozhovor & dobré víno (Wein nach Bier, das rat ich dir...), ale setkání se nekonalo: jeden kamarád měl moc práce s režií svého příštího představení a zkoušel i v noci a na státní svátek, a druhý mi to opomenul zavolat... Dveře byly zavřené. Tak jsem jel zase z Husovic zpátky; čekal jsem, jestli se budou na zastávce tramvaje zase rvát Romové s Ukrajinci, jako minule, abych jako včas zaujal k jejich sporu neutrální stanovisko, ale tentokrát se nic nedělo; asi se všichni vyčerpali už odpoledne na demonstracích proti 17. listopadu...
Včera jsem také napsal takový sloupek (i když v grafice Skleněného kostela je to sloupek spíš naležato, a tedy sloupek povalený...), jako že mi nevadí, když lidé (marně...!) nyjí po bývalé komunistické diktatuře – ale ono toho letos bylo TOLIK, zejména na internetu, ale i v jiných médiích, že mě to udolalo... Básník Jaroslav Seifert napsal po vpádu sovětských vojsk v roce 1968: „Nebudeme žít v nesvobodě, protože v nesvobodě žít nechceme...“ Tehdy mě ta slova velice zarazila: copak jsme to my sami, kdo rozhoduje, jestli budeme žít ve svobodě? Vždyť sem přece přijely tanky! Jenže jsme žili ve skutečné a hluboké a duchovní nesvobodě – a právě proto, že jsme nesvobodu přijali, že jsme ji chtěli. A dnes více než dvacet let svobody ukázalo, že si opravdu neumíme sami vládnout, že nemáme ve svých řadách dostatek slušných, schopných a statečných lidí, kteří by dokázali aspoň na snesitelnou míru eliminovat darebáky – a když vidíme, že to příliš nefunguje (ale ono to pořád ještě jakštakš funguje!), voláme po nějaké diktatuře, ať již po té nové s vyholenými hlavami a v okovaných botách, anebo po té staré s červenými mávátky a v tesilových oblecích.
Nebudeme žít ve svobodě, protože ve svobodě žít nechceme, básníku Jaroslave Seiferte!